Losing Game✔️

4. kapitola - konfrontace

Konečně mi dorazila zpráva od Elisy. Signál sice nic moc a je možné, že mi psala už dřív, ale právě díky špatnému signálu se mi zpráva doručila až před chvílí. Není to nikterak převratná esemeska, jen se mě ptá, jak se mi u prarodičů líbí a vykládá mi, že hned po mém odjezdu odešla domů, takže neví, jak to u nás doma vypadá. Opět se mě zmocnil ten pocit, kdy si říkám, že teď bude mít otec příležitost ji propustit bez mého souhlasu. Snažil jsem se to však zaplašit a užívat si okolní krásy. 

Mezi stromky s vinnou révou bylo podstatně chladněji, což ale vůbec nevadilo vzhledem k té cestě. Prošel jsem si asi deset dlouhých řad, zatímco Jenny, starostova dcera, mi udělala exkurzi. Pověděla mi vše, co ona sama ví, dodala pár místních klepů, jako například to, že vinice byly tenkrát vysázeny na nejhospodárněji nejlepším místě, a že proto nám podnik tolik vynáší. Samozřejmě neopomněla dodat, že ona si to nemyslí a že půda široko daleko je hodně úrodná, což se například o vedlejší vesnici říct nedá. 

Také mi ukázala, jak funguje zavlažování, když jsou vedra jako právě dnes. Popisovala mi, že když byla menší, jedna celá úroda shnila tím, jak ji zavlažovali tlustými hadicemi s nasazeným rozprašovačem, aby utlumily náraz vody. Ten rok si pamatuju. Táta byl tenkrát v koncích a neustále se štěkal s dědou po telefonu. Dokonce to bylo tak vážné, že matka nám popisovala, že možná přijdeme o spoustu peněz, což se taky stalo. Nic se však neměnilo na faktu, že ty peníze se nám hned další rok trojnásobně zvýšili. Právě kvůli tomu, že onen rok nebylo dostupné na stáncích a v obchodech naše víno, se po první várce další rok slehla zem takřka po týdnu ve všech částech států. Vinaři a i ostatní v lihovarovém průmyslu měli co dělat, aby uspokojili každého zákazníka zvlášť. 

Vyprávěl jsme ji tedy svou část příběhu, jak jsem to tehdy vnímal a co všechno jsem stačil pochytit. Samo sebou na profesionální úrovni, protože vykládat o tom, jak táta doma rozbíjel vše, co mu přišlo pod ruku, a že by byl v tu chvíli schopný vytlouct ze mě duši, asi nebyl úplně nejlepší nápad, když si vezmu, kvůli čemu jsem tu vlastně skončil. Myslím, že jakmile bych to řekl a provalilo se to ven, otec by chtěl, abych se okamžitě vrátil a nejspíš by mě poslal do nápravného zařízení. Což mi také nepřišlo hodné zmínky. 

Ačkoliv jsem si myslel, že témata konverzace – nebo respektive témata pro Jenny k jejímu výkladu – dojdou, ta dívka nezavřela pusu za celou dobu, co jsme procházeli. Což bylo opravdu super, protože to znamenalo, že já se dozvím něco o našem podniku z řad zákazníka – což se dalo nazvat jako obohacení – a na druhou stranu jsem toho z pusy nemusel moc vypustit, pokud jsem nebyl tázán. Člověk by i čekal, že se bude cítit nepříjemně ve společnosti někoho cizího, ale ono ne. Přijde mi, jako bych všechny ty lidi znal od samých počátků. 

„Tak co?" ozve se Linda o něco hlasitěji, než by bylo nutné a dívá se přitom na Jenny s potutelným úsměvem. V její společnosti stojí Chris se založenými pažemi na objemné hrudi a usmívá se od ucha k uchu. Z druhé strany vytahuje Andrew z chladícího boxu plechovku pepsi coly, který si sem jejich parta už prý před nějakým časem donesla. Jenny také neopomněla zmínit, že sem chodí skoro každý den, když zrovna nejedou do nejbližšího malého města nakoupit věci, které se zde neprodávají. „Ukázalas mu všechno tak, jak se sluší a patří?"

Byla by to vskutku normální otázka na někoho, kdo měl na starosti mě zaučit nebo přiučit něčemu novému. Jenže Lindin prohlubující se čertovský úsměv a v očích ta hravost prozrazují, že to myslí úplně jinak, než by správně měla. Na to, že se známe teprve druhý den je už teď docela dost odvázaná. Je ale pravda, že si nebrala servítky už v tu vteřinu, kdy ke mně přisedla ke stolu.