Losing Game✔️

2. kapitola - vesnická parta

„Vedu nám hostaaa," protáhne Linda, zatímco usedá na místo a nechává mě stát a přemýšlet, kam si mohu sednout. Když však zahlédnu Andrewův pohled, je jasné, že by byl nejradši, kdybych se vrátil zpět tam, kde jsem seděl doposud. Nebo by vůbec bylo nejlepší, kdybych se vrátil domů. Je to tak odpudivý pohled, že si začínám říkat, že mi ta ledová a kamenná maska měla vydržet, dokud bych Lindu neodradil. „Posaď se."

Moje dilema končí, když blondýnka ukáže na volné místo u sebe. Překročím tedy dřevěnou lavici a usednu do bezpečné vzdálenosti tak, aby to nebylo trapné. Nejhorší na tom ale je, že teď mám před sebou ty jeho ostré lícní kosti, kterými by mě mohl bez mrknutí oka probodnout. Ne, nebudu zase tak dramatický, ovšem ještě nikdy jsem neviděl kluka, který by vypadal tak dobře s vystouplými lícními kostmi a ostře řezanou bradou a nepůsobil u toho podvyživeně. Když však svůj pohled přesunu i na ostatní, zjišťuju, že i ostatní vypadají velice dobře. 

Na samotném kraji sedí dívka se dvěma hnědými copy přehozenými přes rameno. Má přátelské hnědé oči, které jako by jiskřily při pohledu na mě. Zřejmě si to ale asi jen namlouvám. Následně zjišťuju, že se jmenuje Jenny, a že je dcerou starosty místní vesnice. Vedle ní sedí kluk, kterému bych tipnul klidně i těch pětadvacet. Má velké paže, přísný pohled a celkově působí jako někdo, kdo u nás ve městě dělá vyhazovače z různých akcí. Hodil by se rozhodně na bodyguarda. Jmenuje se Chris a dozvídám se, že je to Andrewův starší bratr. Když mu podávám ruku, nakonec se přece jen vřele usměje, což působí krajně nepatřičně vzhledem k tomu, jak ostrý obličej má. Další v pořadí je Andrew, který jen odsekne, že už se známe a že není potřeba nás představovat. Lindu to zaskočí, ale na její pozitivní náladě to nic nemění. Přechází to, jako by se nic nedělo. 

Já se však na Andrewovi chvíli pozastavím. Hledí mi přímo do očí s takovou tou prazvláštní zamyšleností. Jako kdyby si něco představoval. Něco hodně zlého míněno na mou osobu. V očích má takový ten záblesk, jaký znám od Daniela. Škodolibost, dojde mi. Není rád, že tu jsem a už vůbec není rád, že si mě Linda pozvala ke stolu. U ostatních mi však přijde, že jim to je vlastně jedno. 

Linda mi chce představit dalšího člověka, ovšem ona dívka mě zabije pohledem, zastaví Lindu mávnutím ruky a i s pitím odchází pryč bez toho, aniž by uvedla důvod. Při svém odchodu však dává jasně najevo, proč odchází. Dívá se totiž na mě, jako kdybych já narušil její auru. 

„Jestli odešla kvůli mně, tak já klidně půjdu," namítnu ledově klidným hlasem. Musím najít tu ztracenou rovnováhu. Nehodlám tu nikomu narušovat zarytý pořádek. Pokud ta dívka patří do jejich party a nechce se mnou sedět u jednoho stolu, pak je jasné, že ten, kdo půjde, budu já. 

„Prosímtě," praští mě do ramene Linda. Ta holka fakt nemá zábrany. Ostatní se tomu zasmějí, já se jen snažím udržet své chování. Nejsem zvyklý na takové výlevy. „Gabriela je tu nová. Její rodiče zkrachovali a ona je teď v pěstounský péči u prarodičů, protože její rodiče po tom krachu začali hodně chlastat."

„Stali se z nich alkoholici," objasní mi Jenny, jako by to nebylo nadmíru jasné, jaký osud je stihl. Tak nějak si dovedu představit, že by to skončilo i u nás. Otec utápí volné chvilky v lahvi drahé whiskey a matka každý večer před spaním vyžaduje minimálně dvě sklenice vína. Daniel oproti tomu alkohol nesnáší. Prakticky pokaždé, když na to dojde řeč, je zarytým zastáncem názoru, že pro zdravou mysl je důležité, aby byla neustále bdělá. Jeden z mála argumentů, s nimiž souhlasím, ovšem když je nějaká příležitost, vždy se rád napiju. Mám to po své matce. 

„Má mindráky z toho, že máš to, o co ona přišla," pokračuje dál Linda, jako by se nic nedělo. Mírně se otočím přes rameno a zkoumám, kam se ta dívka, Gabriela, mohla ztratit. Netrvá mi však dlouho, abych zahlédl její hnědé kudrnaté háro u baru úplně vepředu, jak tam s někým konverzuje a rozhazuje rukama. „Nemluvě o tom, že po tom, co se jí to stalo, jí její přítel z vyšší sorty dal kopačky."