Losing Game✔️

11. kapitola - bolestivá historie

Bouře nad námi nás ani jednoho nezastavila od toho, kam jsme od začátku mířili. Zdálo se to najednou tak jasné a zřetelné, že se to nedalo přehlédnout. S jakou lehkostí naše rty zapadly do sebe, s jakou lehkostí jsme se jeden druhému oddávali. Přišlo mi, jako bych našel někoho, kdo dokáže přečíst mou duši jediným jemným dotekem. Andrew přesně věděl, co dělá, na jakou strunu má zahrát, v jaké symfonii se se mnou spojit. A i přes počáteční bolest, která mě neminula, jsem se cítil jako svobodný člověk plný neskutečného štěstí. 

Jeho ruce dál prozkoumávaly mé tělo, mé zase to jeho. Líbal mě každou vteřinu, kdy nám to naše těla dovolovala. Byl jemný a vášnivý. Díval se mi do očí a já měl s každým tím pohledem čím dál tím větší pocit, že k němu patřím. Nejen tělem, ale i duší. Možná jen do toho všeho vkládám až moc, ale bylo to moje poprvé s chlapcem. S chlapcem, který mi padl do oka hned, jakmile jsem ho spatřil. S chlapcem, kterého nemůžu ani vystát a zároveň ho chci mít neustále u sebe. Jediný člověk, v kom se doteď nemohu zcela vyznat a který mi dělá problémy se vším možným. 

I dýchat před ním se zdá nepatřičné a přitom tak jednoduché. Teď, když je po všem, bouře venku je u konce a bílý den se pomalu blíží k životu, se cítím tak nějak nadlehčeně, ovšem zdravý rozum je zpět se všemi výčitkami a možnými hrozbami. Oblékám se do svých kraťasů, které se vlivem tepla z krbu a také z nás stačily osušit. Nic to však nemění na faktu, že když si na sebe oblékám vypůjčené triko od něj, cítím jeho vůni, která mi připomíná vše do posledního detailu. 

A ačkoliv jsem si to přál tělem i duší, část mě lituje toho, co provedla. Jednal jsem na základě pudů prakticky na otevřeném prostranství, kde nás mohl kdokoliv zahlédnout. Jednal jsem nerozumně, bez přemýšlení. Myslel jsem jen na něj a na to, aby si mě vzal. Je mi z toho skoro do pláče. Nemluvě o tom pocitu, který mi nepřímo naznačuje, jako bych podvedl svého dědu, když jsem se nesoustředil na práci. Co když se někde utrhla plachta? Co když ten déšť způsobil nějaké škody a já za to ponesu zodpovědnost? Nebo co když to svedou na Andrewa? Svedl jsem ho. Byl jsem to já, kdo ho políbil. 

Zvednu zrak, abych zjistil, jak se tváří on, když na sebe natahuje oblečení. Zdá se zamyšlený, duchem nepřítomný. Jako by i on cítil, že to, co jsme provedli, byla chyba. Nebo alespoň pro dnešní noc to byla chyba. Neměli jsme to dělat. Ne tady. 

Sleduji, jak se vzpamatovává a jeho první pohled míří na mě. Oči má znovu nepřístupné tak, jako na začátku a já si začínám říkat, jestli mě teď odkopne. Je to dost možné. Dostal to, co celou dobu chtěl. Vyspal jsem se s ním a prakticky si mě může připsat na seznam trofejí. Je to až k smíchu, jak jsem blbý. Bláhový idiot, co se nechal unést svým chtíčem. Už je pozdě bycha honit. 

Nasadím kamennou tvář a snažím se působit nad věcí, i když mám pocit, jako bych se zevnitř doslova rozpadal. Jeden pitomý sex a co to se mnou dokáže provést. Nikdy před tím jsem se tak zostuzeně necítil. Možná to je tím, že jsem to nikdy předtím tolik neprožíval. Šlo jen o to si ulevit od chtíče, nic víc. Tady v tom případě šlo spíš o chtíč po něm. Nemuseli jsme spolu spát, stačilo ho cítit. Sex byla jen třešeň na už tak krásném dortu. Zblázním se. 

„Chci jen, abys věděl, že já toho nelituju," ozve se a znovu upoutá mou pozornost. Už je přestrojený a prohrabává si rukou vlasy. Oči má najednou jemné, působí jako pohlazení mírným vánkem v horkých dnech. Přejede mi po zádech chlad. Nelituje toho, protože dostal, co chtěl. „A můžeš si bejt jistej, že o tom nikdy nikomu neřeknu."

„Byl bys velice laskavý," odvětím odměřeným tónem. Ta myšlenka, že jsem jen další trofejí na jeho seznamu se rozlézá mým tělem jako nebezpečný vir, na nějž neexistuje protilék. Žaludek proti tomu začíná protestovat. A můj zdravý rozum na mě křičí vulgární nadávky.