CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Třináctá část

 Ahojte! :) Omlouvám se, že další díl přichází o den později, ale jak jsem psala dříve, už nemám skoro nic předepsáno, jenom to, co stihnu napsat ve škole, buť o přestávkách, nebo o hodinách, kdy nemusím dávat pozor (což se stává málokdy :D), ale i tak, doufám, že se vám bude dnešní díl líbit, přestože se tu toho moc neděje... ale nebojte, příští část bude super a pokud se to vyvede tak ta potom bude legendární! :D Ještě uvidím, kde přesně to utnu, tak se nechte překvapit. :) Takže enjoy!

Klesla jsem na postel a složila hlavu do dlaní. No výborně, že bych se zase ztrapnila před někým, kdo něco znamená? Další hrdinové světa? No, proč ne.

 „V pohodě?“ zeptal se Tony a já s unaveným úsměvem vzhlédla.

 „Ano... jen je toho na mě nějak moc. Budu se muset trochu prospat.“ Stark chápavě přikývl a společně se svou 'asistentkou' odešel. Ještě než jsem ulehla do postele mě napadlo, že bych se mohla jít osprchovat a rovnou si i umýt vlasy. Jestli se mám brzy setkat s ostatními členy Avengers, pak chci vypadat co nejlépe. První dojem může být rozhodující.

Následujícího rána jsem vstala nezvykle brzy. Nebylo divu, protože bylo teprve odpoledne, když jsem usínala – vlastně jsem se divila, že jsem spala tak dlouho.

 Rychle jsem si to zamířila ke skříni a začala hledat nějaké normální oblečení (abych pravdu řekla, bůh ví proč tam kromě normálního oblečení byla i spousta průsvitného, krajkového spodního prádla, minisukní, ještě menších šatů a kdoví jakého... jiného a nevhodného oblečení). Nakonec jsem vytáhla kostkovanou modro-bílou košili, která mi byla sice trochu velká, ale nijak mi to nevadilo – stačilo ohrnout rukávy a na spodní části vytvořil uzel a vypadalo to dobře. Jinak jsem si vzala černé upnuté kalhoty a svůj konečný vzhled zkontrolovala v zrcadle. Jestli 'Tonyho drazí přátelé' dorazí už dnes – a vsaďte se, že dorazí – nechci nic pokazit. Vlasy jsem si nechala opět rozpuštěné, jen jsem si je trochu rozčesala, protože ten dlouhý spánek k nim byl velmi krutý.

 Nakonec jsem se pomalu vydala z pokoje a zamířila si to do kuchyně. Neměla jsem hlad, žaludek jsem měla jako na vodě, ale napadlo mě, že bych mohla Tonyho překvapit snídaní. Alespoň tohle minimum jsem pro něj mohla udělat, když ho v poslední době tolik děsím.

 Zakroutila jsem hlavou a otevřela dveře. Všechno kuchyňské vybavení vypadalo nově a nepoužitě – a vzhledem k faktu, že Tony neumí vařit... to bylo docela možné.

 „Dobré ráno, slečno Jessico.“ Pozdravila mě ihned UI a já se usmála.

 „Ahoj, Jarvisi, hele tebe zrovna potřebuju. Jaké jídlo mám pro Tonyho udělat? Co mu chutná?“ zastavila jsem u lednice a tázavě jsem začala očima kmitat po stropě, jakobych tam snad někde měla spatřit malou kameru, kterou mě Jarvis sleduje.

 „Jsem si jistý, že panu Starkovi bude chutnat cokoli od vás. Ale jestli mohu doporučit, pak zvolte lívance se šlehačkou a ovocem, pan Stark je má velmi rád.“ Jeho první slova mě zahřála u srdce. Trochu jsem zčervenala a usmála se. Začala jsem tedy hledat ingredience na lívance – recept byl jednoduchý a nezabíral ani moc času. Přitom jsem přemýšlela. Zněla mi v hlavě Tonyho slova, vše, co mi od našeho prvního setkání řekl...

 Kdo to je? - Začínám to chápat. - Hej, klídek. Poprvé v letadle? - V pořádku? - Jsem Tony, žádnej 'pan Stark'. - Vážně věříš, že tě ochráním? - Přijdeme na to, jak ty schopnosti ovládnout. Slibuju. - Pěkné, jen tak dál! - Nesmí se ti nic stát! - Už nejsi v bezpečí.

 Na chvíli jsem se zarazila a zadívala se ven z okna na zvolna vycházející slunce.

 „Jarvisi... má mě Tony rád?“ Skousla jsem si rty.

 „Ujišťuji vás, že ano, slečno.“ Nečekaně se mi neudělalo o moc lépe. S povzdychem jsem se opět vrátila do práce. Do 15 minut byly lívance hotové a právě čas, protože jsem zaslechla Tonyho unavené kroky po schodech.

 „Dobré ráno!“ zavolala jsem směrem k Tonymu, který se na první pohled podobal oživlé mrtvole a při té představě se zasmála. On se zmateně zarazil ve dveřích.

 „Dobré... ráno? Vstala jsi brzy. Jak se cítíš?“ Zlehka jsem pokrčila rameny a usmála se.

 „Je mi dobře... jen jsem trochu nervozní. Kdy... kdy oni přijedou?“ schválně jsem se vyhla oslovení 'Avengers' nebo 'superhrdinové' protože už jen tu myšlenku jsem pořádně nedokázala rozdýchat.

 „Asi někdy odpoledne, přesně nevím. Ale neboj se, jsou v pohodě. Myslím, že s velkým kápem si budeš rozumět.“ Zamyšleně jsem přikývla, ale ve skutečnosti jsem ho moc neposlouchala. Zakroutila jsem hlavou a vzala talíř s jídlem. Položila jsem ho na stůl a usmála se na Tonyho.

 „Tohle je pro tebe. Poděkování za to, co pro mě všechno děláš.“ Stark se ohromeně usmál a s poděkováním se posadil. Chvíli jsem ho sledovala a pak jsem se k němu otočila zády a zadívala se ven z okna. Srdce mi divoce tlouklo, jak jsem si uvědomila, že je všechny už za několik hodin poznám. Snad se neztrapním, už tak jsem měla neuvěřitelné nervy. Všechno se brzy změní...