CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Druhá část

Zdravím! :D Vítám vás u nového dílu a snad se vám bude líbit!

*2020 update* Kapitola opravena!

Pomalu jsem otevřela oči. Na mé levé ruce, té kterou jsem měla napřaženou před sebou, byl jakýsi ledový štít. Alespoň to tak vypadalo. Jako tvrdý, nerozbitný led. 

Nebyla jsem schopna jediného slova. Vstala jsem a štít se sám začal rozpouštět až z něj nezbylo nic než jen kaluž vody. Pohledem jsem vyhledala Todda. Svíral si ruku bolestí, jeho oči byly plné hněvu, ale také slz. Poskakoval z jednoho místa na druhé a prskal okolo sebe jako rozhněvaná kočka; kdyby nebylo této situace, smála bych se. To jsem teď ale nedokázala. Co to sakra bylo?

„T-tohohle budeš litovat!" zakřičel na mě a pak odběhl pryč. Rozhlédla jsem se. Nikdo kolem nebyl, nikdo jiný to nemohl nevidět... že?

Promnula jsem si dlaň, ale toho divného pocitu jsem se nezbavila. V celé spodní části paže jsem cítila silné mravenčení a chlad. Opravdu se to stalo, nezbláznila jsem se... musí to mít nějaké logické vysvětlení.

Najednou mi byla škola ukradená, jediné co jsem chtěla bylo běžet domů, schovat se pod peřinu a už nikdy nevylézt. Ale to by jen potvrdilo teorii, že jsem zbabělec. Pak mě to napadlo: Co když ten dopis pořád někde je? Možná mi poskytne nějaké odpovědi... musím ho zkusit najít.

Domů jsem šla pěšky, potřebovala jsem přemýšlet. Každých pět minut jsem se otáčela, jestli mě někdo nesleduje; začínala jsem být paranoidní. Co když to přeci jen někdo viděl? Co když to Todd někomu řekl?

Rozhlédla jsem se. Měla jsem špatný pocit, ale nikoho podezřelého jsem neviděla. Možná ten muž, co seděl na lavičce a četl noviny? Ale ne, prošla jsem kolem něj a pokračovala dál, ale on ani nevzhlédnul. Už začínám bláznit, pomyslela jsem si. Přesto jsem přidala do kroku. Raději bych byla doma co nejdříve... kdybych se náhodou pletla.

Rychle jsem si odemkla a vešla dovnitř. Hodila jsem tašku na zem a okamžitě jsem si to zamířila do ložnice. Nechtěla jsem se svým rodičům hrabat ve věcech, ale neměla jsem na vybranou. Pokud si ten dopis nechali, museli ho mít někde u sebe.

A pak jsem ho našla. Ležel úplně naspod pod vrstvami oblečení v jednom z šuplíků. Obálka byla zažloutlá a nadepsané jméno "Jessica" již ztrácelo barvu. Dopis vevnitř byl pomačkaný, vypadal už snad stokrát čtený.

S třesoucíma rukama jsem vytáhla list papíru. Rychle jsem přelétla pohledem řádky, snažíc se rozluštit vybledlé písmo a rychle načmáraná slova. Skoro jako by dotyčný spěchal, když je psal.

Prosím, postarejte se o ni.

Tento svět je její poslední naděje.

S.H.I.E.L.D. ji ochrání, až přijde čas.

Vzkaz jsem si musela přečíst několikrát, ale stále jsem ho nedokázala pochopit. Místo toho, aby mi poskytl odpovědi, nabídl jen další otázky. Tento svět? Co to má znamenat?

„Shield? Co to sakra je...?" mumlala jsem si pro sebe, zatímco jsem vycházela ze dveří ložnice, zpátky do obývacího pokoje. Mé myšlenky však přerušil neznámý hlas:

„Strategicko-humanitární intervenční elitní logistická divize," ozvalo se z opačné části místnosti. Polekaně jsem vzhlédla a u vchodových dveří jsem spatřila tmavého muže s páskou přes oko. Byl oblečen v černých barvách a opíral se o rám dveří. „Ale Shield jde lépe přes jazyk," dodal ledabyle.

O krok jsem couvla. „Kdo jste?"

„Nick Fury, velitel S.H.I.E.L.D.u," přešel blíž, "předpokládám, že máte otázky."

Několikrát jsem zamrkala a pak jsem si odkašlala: „Tak nějak."

Rukou jsem se opřela o stůl, když v tom jsem opět ucítila v dlani chlad. Ozvalo se podivné zaskřípání a když jsem sklonila pohled, všimla jsem si, jak stůl začínal zamrzávat. Rychle jsem uskočila stranou a zadívala se na svou ruku.

„Co se to se mnou děje?" vzhlédla jsem k němu vystrašeně.

„Vypadá to, že máte jisté schopnosti, které neumíte ovládat," řekl Fury bez známky emocí v hlase. „Jen jsme nečekali, že se projeví tak brzo."

„C...co?" zamrkala jsem. „Takže jste věděli, že se... tohle stane?"

Muž přikývl. „Ano. Vaši rodiče - adoptivní rodiče - nás před 16 lety o tom dopise i o vás informovali. Zdá se, že máte pozměněnou DNA."

Bylo toho na mě moc, potřebovala jsem si sednout, ale nejspíše bych tím jen zmrazila židli. Už tak jsem cítila, jak se mi tělem rozlézal ten podivný chlad a stálo mě všechny síly, abych ho nevypustila ven.

„Co... co se mnou teď bude?"

„Musíte se naučit své schopnosti ovládat. To je teď nejdůležitější." Pomalu jsem přikývla, ale nebyla jsem schopná slov. „Sbalte si věci, počkám v autě," dodal a bez čekání na odpověď se otočil a odešel. 

Otevřela jsem ústa, jako bych ještě chtěla něco říct, ale nakonec jsem je zase zavřela a promnula jsem si čelo. Nechtěla jsem s ním jen tak odejít, ale na druhou stranu mi přišlo, že nemám na vybranou. A kdo ví... třeba mi opravdu mohl pomoct.