CZ | Secret Powers | Avengers FF | ✓

Secret Powers - Čtvrtá část

Zdravím! Opět se hlásím s novým dílem, tak snad se vám bude líbit! ^^

*2020 update* Kapitola opravena!

Procházela jsem se po zahradě plné květin. S úsměvem jsem se rozhlížela kolem, zatímco mě paprsky slunce hřály na tváři. Čím hlouběji jsem se však dostávala, tím se zahrada zdála temnější, děsivější. Ohlédla jsem se - měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval. Cítila jsem, jak mi v žilách pumpuje adrenalin a nemohla jsem skoro dýchat. Chtěla jsem se rozběhnout, utéct svému pronásledovateli, ale čím více jsem se snažila běžet, tím pomalejší jsem byla. Mé nohy byly jako z rosolu, nemohla jsem se hnout. Klesla jsem na kolena; prsty jsem zarývala do země ve snaze se dostat pryč, ale nešlo to.

Ucítila jsem před sebou něčí přítomnost, tak jsem zvedla hlavu. Ulevilo se mi, pár kroků přede mnou stál Tony Stark. Ne... nebyl to on, jen jeho socha. Pomalu jsem vstala a podívala se na něj, když v tom se mi zadrhl dech. Byl to on, jenom proměněný v jeden veliký kus ledu. Začala se kolem nás stahovat temnota. Už jsem nic neviděla, jen Tonyho ztuhlou tvář, vyvalené oči plné hrůzy a ústa otevřená dokořán v němém výkřiku. Snažila jsem se volat o pomoc, ale nikdo nepřicházel - nikdo tu nebyl, nikdo mě neslyšel. Najednou se temnota přede mnou rozestoupila a já spatřila zrcadlo. Nechtěla jsem jít k němu, bála jsem se toho, co uvidím. Přesto jsem k němu udělala krok...

Vyjekla jsem hrůzou, když jsem spatřila postavu v zrcadle. Byla jsem to já, ale zároveň ne. Z odrazu se na mě šklebilo monstrum s rudýma očima. Když můj odraz zvedl ruku, byly konečky jejích prstů modré. Položila dlaň na zrcadlo a modrá barva se z jejích prstů začala rozšiřovat - přes paže po celém těle, dokud nedosáhla až k její tváři.

Odskočila jsem od zrcadla, když se okolím roznesl mužský smích. Prudce jsem se otočila; jen pár kroků za mnou stála vysoká postava zahalená v plášti. Neviděla jsem mu do tváře, ale byla jsem si jistá, že se usmívá - to jeho smích se v ozvěně odrážel od temnoty. Něco zamumlal; slova, kterým jsem nerozuměla. Pak se mi zatmělo před očima.

Probudily mě turbulence; letadlo již mířilo k přistání. Zalapala jsem po dechu a prudce jsem sebou trhla. Po tváři mi stékal pot a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to byl jen sen. Ale byl tak reálný... Ne, Tony je pořád tady. Nic mu není a mně taky ne.

„Není ti nic?" přerušil ticho dotyčný. Jistě si musel všimnout toho, jak se tvářím.

„Jo, v pohodě..." zalhala jsem, obracejíc oči směrem k oknu. Stále jsem na sobě cítila jeho pohled, ale už jsem se na něj nepodívala. Naštěstí pro mě se již dále nevyptával.

Když letadlo konečně přistálo, opouštěla jsem ho s neskrývanou radostí. Zhluboka jsem nasála teplý, mořský vzduch, načež můj pohled padl na obrovskou vilu stojící na okraji útesu. Moře se v dáli třpytilo jako tisíce perel. Kolem rostly palmy, tráva se smaragdově zelenala a byl slyšet cvrkot ptáků. Opět jsem musela obdivovat krásy jara.

 „Kde to jsme?" zeptala jsem se Tonyho s okouzleným úsměvem na rtech.

 „V Malibu," odvětil jednoduše a vedl mě dovnitř.

„Upřímně," otočila jsem se na něj nervózně, „jsem myslela, že pojedeme do Stark Tower."

On se na mě ohlédl a pousmál se. „Tam jsme příliš... na očích, abych tak řekl. Nechceme, aby ses objevila ve zprávách, pokud nastanou problémy. Navíc tady bude více prostoru na cvičení." Skousla jsem si ret, ale už jsem neodpověděla. Jo, to dává celkem smysl.

Když jsme vešli dovnitř, zůstala jsem ohromeně stát na prahu. Nikdy jsem podobný luxus nebyla, sami jsme nebyli zrovna bohatí a byla jsem zvyklá na střídmý život. Tohle bylo však něco úplně jiného.

 „Vítejte doma, pane," zazněl mužský hlas a já se zmateně rozhlédla po jeho původu.

 „Huh?"

„To je Jarvis, můj chytrý domovní systém. Umělá inteligence, chceš-li," napověděl mi Tony s úšklebkem. „Pojď, můžeš zůstat v jednom z pokojů pro hosty," vedl mě nahoru do schodů. „Až se zabydlíš, přijď do kuchyně, ta je tamhle vpravo. Určitě musíš mít už hlad." Přesně jak to řekl, tak mi zakručelo v břiše. Pramenem vlasů jsem skryla červenající se tváře a jen jsem děkovně přitakala. Zastavili jsme před jedněmi z mnoha dveří.

Pokoj pro hosty, jak mu Tony říkal, byl středně veliký a bohatě vybavený. Po pravé straně ode dveří se nacházela mohutná manželská postel s nebesy, naproti které byla na stěně velká plazmová televize. Přímo naproti dveřím byl pracovní stůl, na kterém ležel zavřený notebook, vedle byla velká šatní skříň, zrcadlo a dokonce i malířský stojan. Už je to léta, co jsem naposledy něco nakreslila; třeba se k tomu budu moct zase vrátit, když bude čas. Mou pozornost si však získalo obrovské okno, které nabízelo výhled na oceán.

„Páni... děkuju," podívala jsem se na Tonyho s širokým úsměvem.

„Co, myslela sis, že tě strčím někam do komory?" zasmál se v odpověď a položil na zem mou tašku s věcmi. Ani jsem si neuvědomila, že ji vzal. „Ve skříni už nějaké oblečení je, vezmi si co chceš. Nevím, co ti bude, takže mi případně napiš své míry a nechám ti sem poslat další," prohodil ledabyle, než se otočil a opustil místnost. Zůstala jsem hledět na dveře, ve kterých zmizel, než jsem se otočila ke skříni. Ou-kej...

Začala jsem se postupně přehrabovat v množství šatů, tílek a doplňků, než jsem si vybrala několik outfitů na vyzkoušení. Nakonec jsem si oblékla upnuté tričko na ramínkách, jehož barva mi připomínala okolní moře. K němu jsem si vzala vlastní černé kraťasy a na krk jednoduchý choker. Po chvilce uvažování jsem si také sepnula své dlouhé, havraní vlasy do ohonu a nechala jen pár postranních pramenů lemovat mou tvář. Nakonec jsem si stoupla před zrcadlo, abych zhodnotila finální vzhled.

Skousla jsem si ret - rozhodně to byla změna od dlouhých kalhot a bílé košile, ve kterých jsem přijela. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem konečně mohla vyklouznout ze školního oblečení, které bylo už tak dostatečně propocené - skutečně tady bylo mnohem větší teplo než v New Yorku. Zadívala jsem se sobě do očí, snad abych zkontrolovala, jestli stále byly tak sytě zelené a jestli se náhodou nerozhodly, že by jim krvavě rudá neslušela lépe. Když se ukázalo, že ne, zamířila jsem si to ven ze dveří. Směrem od kuchyně se ke mně již nesla lákavá vůně vaflí, javorového sirupu a čokolády...