Vzkazy

♀♂ 40

Za své slzy se ani jeden nestyděl. Bolelo to oba stejně. Hrozně moc. Oba toužili po tom druhém, chtěli být jen spolu. Jen oni. Jen... Jenže to nešlo. Ona by i bojovala, ale on bojovat nemohl. Nešlo to.

"Spolu to zvládneme." namítla a znovu ho chytila za ruku. Tentokrát ho to nezarazilo, tentokrát neváhal. Chytil se jí, jako záchranného lana.

"Věř mi, že bych chtěl. Tak hrozně! Ale nemůžu. Prosím... Pochop mě. Pořád jsem ten, kdo je loutkou v jejich hře. Nemám práva, nemám moc, nemám nic. Stále je to, co jsem psal do těch vzkazů. Ty hrůzy kolem mě, má rodina... zničili bychom tě. A to nehodlám podstoupit. Nehodlám to dovolit. Nemůžu tě ztratit."

"Budu stát při tobě, pomůžu ti, já... to já tě nemůžu ztratit, když jsem tě konečně našla, Draco! Nechtěj po mě, abych jen přihlížela. Nechtěj po mě, abych stála opodál, místo u tvého boku. Je mi jedno, kdo jsi, jaké nosíš jméno, kdo je tvá rodina. Nezajímá mě to. Nic z toho, co jsi o sobě řekl není pravda. Vím to už dávno. Jsi někdo dokonale jiný. Jsi hodný! Jsi někdo, koho mám ráda a koho si vážím. Draco... Draco, proč vstáváš?!" vyděsila se, když se jejich ruce rozpojily a on se začal zvedat.

"Jsou to tak krásná slova. Slova, která si nezasloužím. Ne, od tak čistého a nádherného člověka jako jsi ty. Jsi dokonalá a já... já nemůžu. Musím tohle ukončit. Nemůžu tu být a poslouchat dál. Roztrhalo by mě to na kusy. Musím jít, Hermiono. Musím prostě... pryč." vydechl trhaně, kvůli slzám. Říkalo se to tomu chlapci jen opravdu těžko. Lámal jí srdce a sám cítil tu bolest. Její i svou. Dvojité kruté trýznění. Už ho nesnese. Vždycky byl zbabělcem, proto raději uteče.

"Tohle mi nedělej. Prosím!"

"Mrzí mě to. Tak hrozně moc mě to mrzí, ale není jiné cesty."

"Vždycky nějaká cesta je. Vždycky máš na výběr. Vždycky..."

"Ne! Nemáš pravdu. Mám před sebou jenom jednu cestu, tu, kterou mě oni táhnou. Tu, kterou mě vedou za ty provázky, co mám uvázané. Nemůžu, nejde to se vymanit. Musím si uchránit ten pocit, o kterém nevědí. Ten pocit, kdy mě máš ráda a kdy jsi ochotná za mě bojovat. Děkuju ti za to. Za všechno. Ale nedovolím, aby se o tom dozvěděli. Protože pak by to bylo ještě horší, dalece horší!" pokračoval a dělal jeden krok za druhým pozadu. Vzdaloval se od ní.

Dívala se na něj, jak pomalu mizí. Jak od ní odchází pryč. Sám přišel a sám odchází. Chtěla odcházet s ním, ruku v ruce. Tahle to mělo být! Oni dva!

Naposledy se na sebe podívali - střet šedomodrých očí s těmi hnědými. A potom se jen otočil a zmizel pryč, mezi regály.