Vzkazy

♂ 14

Při večeři jsem z ní nespustil oči - nemohl jsem. Jedl jsem, ale neměl jsem ponětí co vlastně. Měl jsem jí plnou hlavu. Nerozuměl jsem tomu, jak se to mohlo tak najednou stát. A stačilo si jen psát. Jen slova tomu napomohla. Byl jsem po opravdu dlouhé době snad... šťastný? Jenže jsem se bál. Nikdy jsem neměl to, co bych chtěl. Platí to, co jsem jí napsal na pergamen: Přání jsou touhy a touhy se neplní. Ne mě. A proto jsem to nikdy nedělal. Jenže jsem si tentokrát přál.

A to bylo špatně. Bylo to především pro ni nebezpečné. Nechtěl jsem ji ohrozit. Chtěl jsem ji od toho všeho svinstva držet dál. Proto jsem se mohl dívat, mohl jsem jí věnovat slova na kusu papíru, ale to bylo všechno. Na nic víc jsem neměl. Nic víc jsem nemohl. Nic víc jsem si nezasloužil. Tak to bylo, protože tak to nastavili ti druzí. Ti, co měli v rukou vodící provázky, na jejich koncích jsem byl uvázaný. Ti, co se považovali za moji rodinu.

"Tvoje odpovědi mě tolik uklidňují, pomáhají. Jsem za ně rád."

"Mohli bychom inkoust proměnit ve hlas."

"Přál bych si to, věř mi."

"Tak potom, proč to nedovolíš?"

"Protože stále marně čekám na slunce, stále kolem mě ty mraky plují a ostré blesky mě zraňují. Nezmizelo to."

"Chci tě vyslechnout, chci tě poznat, chci ti pomoc. Dovol mi to."

"Vím a vážím si toho, ale tohle nezmůžeš."