Vzkazy

♂ 28

Prsty mě svrběly. Neustále a nepřímo jsem vyhledával pergamen a pero s inkoustem. To nutkání bylo nesnesitelné. Srdce mě bolelo. Všechno protestovalo. Všechno na mě křičelo, ať to sakra udělám! Chci. Vážně. Moc chci. Ale nemůžu. Nejde to!

Rád bych... Ale... Strach mě svírá do svých řetězů. Bolí to, tak moc to bolí!

"Cítím to stejně jako ty, ale nemůžu tě do toho zatáhnout."

"Žiju v něčem, co nechci, aby tě taky potkalo. Je to pro tvoje dobro."

"Chci v tom pokračovat. Chci si psát, chci s tebou mluvit, chci... víc! Všechno."

"Miluju tě."

"Vypovím ti svůj příběh a až pak se rozhodneš, zda se mnou stále chceš být v kontaktu."

Ne. Všechny ty vzkazy jsem přeškrtal, zmačkal a zahodil. Tahle to nejde.

"Hele, kámo, co to pořád sepisuješ?" ozval se mi za zády můj kamarád. Strnul jsem.

"Úkol?" vypadlo ze mě polekaně.

"Vážně se mě ptáš?" pozastavil se nad tím. Sakra, vážně jsem to řekl jako otázku?!

"Ne. Ne, neptám. Je to úkol." potvrdil jsem pevně a moje nervózní prsty měli tendenci ty pergameny schovat pod nejbližší učebnice, co se na stole válely. Potřeboval jsem to před ním, vlastně před všemi utajit. Nevěděl jsem sám, jak to dopadne, nemělo cenu něco prozrazovat. Ještě ne, dokud nebude rozhodnuto. Co vlastně?

"Chováš se divně, a to už pořádně dlouho, víš to, že jo? Ale nechám tě být, nějak nejsi ve svý kůži." řekl.

"Jo, vím to a díky." odpověděl jsem mu. Nastalo ticho. Ještě nějakou chvíli stál u dveří a pak jeho kroky zmizely v dáli, pryč. Úlevně jsem vydechl. I vůči svému kamarádovi, ne - vůči všem jsem se choval divně a mrzelo mě to. Pravda, nebyl jsem ve svý kůži. A štvalo mě to.

"Musíš pochopit, že tahle je to lepší."