Vzkazy

♀ 25

Týdny. Trvalo to celé týdny, kdy jsem měla tu snahu, ale bez odezvy. Ubíjelo mě to. Nenáviděla jsem to.

Proto jsem se rozhodla, že dnešek bude den, kdy napíšu vzkaz, zastrčím ho pod knihu s bronzovým hřbetem a pokud tam nenaleznu odpověď, tak s tím definitivně končím. Holt se s tím budu muset smířit. Začít se věnovat přátelům i vzdělání. Dlouhou dobu jsem oboje strašně zanedbávala.

"Nereaguješ. Stále čekám, že se tu objeví nějaký vzkaz, alespoň slovo, ale nic. Stále tu nic nenalézám. Nevyčítám ti to, jen mi je z toho smutno. Bolí to. Je mi jedno, kdo jsi, což jsem ti psala už několikrát. Vím o tobě od prvního ročníku, vím kdo jsi - znám tvoje jméno. To, co jsem slyšela anebo se říká? Jen ty to můžeš potvrdit anebo vyvrátit. Chci si tě poslechnout. Tvůj příběh. Nikdy jsme nebyli přátelé, ale to nevadí, jak je vidno, přes písmena nám to celkem jde. To, co prožíváš, to co jsi začal psát na samém začátku... tu bolest s tebou chci sdílet, chci ti pomoci a to jakkoliv. Nech mě to prosím udělat. Nech mě se ti přiblížit. Nech mě prostě ti být nablízku. I kdyby to mělo být jen přes ten inkoust a pergamen. I za to budu vděčná. A to všechno, protože mi chybíš. Tvá slova, tvá přítomnost. Možná to vyzní bláznivě, ale je to tak. Raději bych ti to všechno řekla, než psala, protože podívej, jak je tento vzkaz dlouhý. Věřím, že máme šanci, naději. Však když neodepíšeš, nebudu se zlobit. Bude to známka toho, že my dva prostě nemůžeme... být či fungovat. Život půjde dál a já prostě ten krok udělat budu muset. Jen ti ještě sdělím jednu věc. Pamatuješ, jak jsem ti psala, že mi jeden chlapec ukradl srdce? Jo? To je dobře, protože... tě miluju. A snad se máš líp než na samém začátku, kdy jsi marně čekal na slunce."