Vzkazy

♂ 12

Udělala to už podruhé. Odmlčela se. Zlobila se, věděl jsem to a taky... byla smutná. Všechno jsem to viděl, proboha. Za to všechno jsem mohl já a nenáviděl jsem se. Líbil se mi její úsměv, líbil se mi její smích, který se bohužel poslední dobou moc neozýval. Líbila se mi ona. Celá.

Kontroloval jsem každý den místo, kde bývaly vzkazy s jejími odpověďmi, jenže bylo stále prázdné. Tak náhle studené. Začal tam padat prach. Nevěřil jsem tomu, že by to mohlo být horší, ale bylo. K mé bolesti se přidala další. Jiná, ostřejší. Ta první měla původ doma. U mé rodiny, u jejich rozhodnutí a činů, kroků a špatností. Byl jsem v tom ponořený až po krk a nemohl ven. Byl jsem tak bezmocný, byl jsem jen figurka ve hře. Kam mě postavili, tam jsem musel stát, než provedou další tah. Oni a ne já. A všechny byly špatné, nebezpečné, smrtelné. A všechny mě zraňovaly. Nikdo si to neuvědomoval, že nemám tvrdou slupku, pod kterou nic necítím. Naprosto nikdo. Jenže já cedil krev. Cítil všechno.

Nebyl jsem jako oni. Nebyl jsem dle jejich představ. Nechtěl jsem to. Jenže oni to neviděli anebo nechtěli vidět. Stále jsem se nemohl rozhodnout. Stahovalo mě to všechno dolů - ke dnu. Kde není žádný život, kde není možnost volně dýchat. Kde je jen temnota, prázdnota, strach a smrt.

A i když ta druhá, nová bolest pramenila od ní - tohle jsem jí nemohl udělat. Nemohl jsem jí zasvětit do mého života, prozradit svou identitu.

"Ačkoliv se mnou nemluvíš, hledáš mě."