♀ 21

270 24 2
                                    

Mohla jsem s tím udělat mnohé. Jenže jeho odpověď zněla zvláštně. Povýšeně, vyzývavě, odmítavě? Zklamala mě i naštvala, ty jeho pitomá slova. Stáli jsme konečně kousek od sebe. Jen na vzdálenost pár metrů. Sledovala jsem každý jeho pohyb a výraz. Věděla jsem, že tahle chvíle - tahle konfrontace je celá špatně, ale i tak jsem za ní byla ráda, protože jsem ho konečně viděla a přesvědčila se, že jsem si to myslela správně. Byl to on.

Jenomže ta jeho slova mi nepřímo říkala, ať nedělám nic, a to na tom bylo to nejhorší. Hrozně mě mrzelo, že se k tomu staví tak odmítavě. Tolikrát mi do vzkazu napsal, že nechce, abych věděla kdo je. Ale mě je naprosto jedno, kdo je - milovala jsem ho.

Netrvalo to dlouho a sklopil zrak, otočil se a pomalu kráčel pryč z knihovny.

"Počkej!" vykřikla jsem na něj honem, aniž bych kontrolovala hlasitost svého výkřiku vzhledem k místu, kde jsme byli. Zastavil se, ale neotočil se. Celé tohle bylo špatně, museli jsme si to uvědomovat oba. Odevšad to na mě bylo křičeno. "Teď přece nemůžeš odejít."

"Právě že musím." řekl a odešel s pohledem vraženým do země.

VzkazyKde žijí příběhy. Začni objevovat