Vzkazy

♀ 24

"Tahle to přece nemůže skončit. Prosím."

Nevydržela jsem to a jednoduše mu na kus pergamenu napsala inkoustem pár slov. Vložila jsem je na to naše místo. Do knihovny jsem vkročila po hodně dlouhé době. Připadala jsem si tu jako poprvé, ještě v prvním ročníku. Dýchla na mě ta atmosféra, vůně i částečky prachu. Bylo to krásné.

Vzkaz zmizel, jak jsem zjistila později, ale žádná odpověď se neobjevila. Viděla jsem to i tak jako výhru, alespoň si ho přečetl. Anebo jsem v to jednoduše doufala.

"Je mi jedno, kdo jsi. Nezáleží mi na tom."

"Pokud spolu nemůžeme mluvit, chci si znovu psát. Ty vzkazy mi tolik chybí."

"Děláš to co já, když jsem s tebou písemně nekomunikovala. Díváš se."

"Pokud bych ti byla ukradená, nesledoval bys mě, ne?"

"Prosím. Prosím - mluv se mnou. Jakkoliv. Hlas nebo inkoust, je mi to jedno."

Každým zmizelým vzkazem a každým zjištěním, že na mě nečeká nový s odpovědí, jsem si připadala hůř a hůř. Nikdy bych si to nemyslela, ale bolelo to. To ticho. Strašně.