♂ 35

254 25 2
                                    

"Nebo můžu začít já."

Ta nabídka mě překvapila. Nechápal jsem to. S čím by chtěla asi tak začínat? Ona nebyla ta, která by někomu dlužila vysvětlení za své podivné chování. Na řadě jsem byl já. Jenom já.

Měl jsem udělat ten krok už dávno a místo toho jsem se před ní skrýval anebo jako zbabělec utíkal. Chtěla to nejmenší, co jsem jí mohl dát - pár slov. Nebylo to nic proti tomu, co jsem musel dávat jim - těm co se považují, za mé nejbližší - svůj život. Čas plynul, za chvíli bude konec školního roku. Další ročník skončí. Sakra. Stál jsem na místě, nemohl se pohnout. Nevěděl jsem jak. Jako bych zapomněl chodit. Stačil by krok. Jeden.

A pak by to snad nějak dopadlo. Muselo.

"Draco?" ozvalo se mi za zády. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Bušilo mi do žeber, až to bolelo. Ten hlas. Ne. Ne! Otočil jsem se a podíval se přímo do hnědých očí. Plných... snahy, naděje, dobra, touhy. Všech krásných a dobrých věcí. Úplného opaku... mě.

"Copak Grangerová, ztratila ses?" zeptal jsem se, aniž bych uhnul pohledem. Smích mých kamarádů kolem stolu jsem vnímal jako nic jiného. Bylo to jako zlomení kostí v celém těle - nepříjemné, bolestivé, nechtěné a celé špatně. Chovali se jako blbci. A já jako ten nejhorší, největší kretén!

Proč? Proč?!

Nechtěl jsem, ale musel jsem - ta zatracená fasáda. Nejraději bych se na místě rozbrečel. Nejraději bych utekl. Anebo bych k ní došel, pohladil ji po tváři, zastrčil ten pramen vlasů za ucho, který ji nespoutaně vlaje kolem obličeje a omluvil se. Dovedl bych ji do klidné části školy a začal bych mluvit. Vymluvil bych si hlas i duši. Řekl bych jí všechno a pak by se mohla rozhodnout, zda za to stojím. Nejsem tím, kým i čím se prezentuju, jsem pouhý já, pro druhé, mé přátelé neznámý. Dá se potom říci, že to jsou moji kamarádi?

Všechno je kolem neznámé a falešné. A především nejvíc já.

"Promiň." pípla, otočila se na patě a utekla. Oči měla plné slz.

VzkazyWhere stories live. Discover now