Vzkazy

♀ 7

"Cítím tvou bolest přes každé slovo. Ten, kdo tahle trpí, nemůže být zlo."

To, co jsem napsala jsem myslela vážně. Pokaždé. Jeho slova mě samotnou dokázaly zranit a rozhodně jsem nevěřila, že by ten člověk byl špatný. Domnívala jsem se, že naopak se stal obětí něčeho, s čím nemůže nic dělat. Bylo mi ho líto, a o to víc jsem toužila znát jeho totožnost.

"Pomáhá mi psát."

"Pokračuj, prosím. Je mi to líto."

"Ne, nelituj mě. Není to na místě, jelikož si to nezasloužím."

"Chci znát tvůj příběh."

"To nejde."

"Proč? Prosím."

"Napsal jsem NE. Respektuj to."

"Omlouvám se."

"Ne, jen... tě chci před tím vším uchránit."

"Jednou třeba zjistím, kdo jsi a jednou - jednou mi to i svěříš. Ačkoliv to toužím znát hned."

"Jsem si toho vědom."

Dny plynuly, kusy pergamenu se v tom regále stále měnily. Nové papíry a nové odpovědi. Několikrát už jsem na dotyčného chtěla ve skrytu stínu knihovny počkat a odhalit jeho totožnost, jenže nikdy mi to díky dennímu rozvrhu nevyšlo. O to horší, když jsem cítila tolik bolesti z jeho vzkazů a nemohla jsem pro něj udělat vůbec nic. Neznala jsem ho ani jeho příběh. Ačkoliv to nechtěl, musela jsem ho litovat. Nejednou mi díky jeho slovům skanuly slzy po tváři. A nejhorší na tom bylo, při tom všem, že jsem si uvědomila, že mi přirostl k srdci.