Monster |marauders| ✔︎

32 - hádky ničí štěstí

„Jo, klidně. Jsou pohodlný, nedělá mi to problém." pokrčila jsem rameny a on se spokojeně usmál.

„Víš, že ti tepláky dělaj hezkej zadek?" chytl mě za pas a přitáhl si mě k sobě blíž. Po chvíli rukama sjel na mé boky, a když jel ještě níž, odstrčila jsem ho od sebe a s teplákama odešla do koupelny, kde jsem se do nich převlékla.

Vylezla jsem z místnosti a spatřila Siriuse rozvaleného na mojí posteli. „Moje postel." skočila jsem vedle něj a nechala se obejmout.

„Miluju tě." vtiskl mi pusu na spánek.

„Já tebe miluju, ale měli bysme jít dolů, už tam bude několik lidí určitě." zvedla jsem se. „Takže si klidně odleť na koštěti, nebo pojď sjet klouzačku. S tou budeš ale muset počkat, až to sejdu já."

„Sejdeme se ve společence někde." věnoval mi rychlý polibek a pak vyletěl z okna.

Pousmála jsem se sama pro sebe a zamířila po schodech dolů. Abych řekla pravdu, je tu celkem dost lidí.

„Proč máš tepláky? Vždyť má Sirius narozeniny." nechápala Lily.

„On sám řekl, ať si je vezmu." vysvětlila jsem a ona chápavě přikývla. Stejně si ale myslela, že jsem si měla vzít něco jinýho. Hezčího, míň pohodlnýho, víc sexy a bla, bla, bla.

„Tak na našeho Tichošlápka!" pozvedl skleničku James, po něm hned zbytek společenský místnosti. Vyklopila jsem do sebe alkohol ve sklence a odložila jí na bar. Nechtěla jsem dneska pít, ještě bych udělala nějakou blbost. Nechci se ztrapnit na Siriovi narozky.

„Čauky, koťátko." objevil se vedle mě Sirius už trochu pod vlivem. Jenom jsem se na něj usmála. „Ještě jsi mi nepopřála." nafoukl smutně tváře.

„Všechno nejlepší."

„To je jako všechno, co si zasloužím?" založil si uraženě ruce na hrudi.

„To bylo ještě víc, než sis zasloužil." uchechtla jsem se a on se na mě nevěřícně podíval. „Miluju tě, ale jsou tu lidi." zastrčila jsem mu vlasy za ucho. Chytl mou ruku do té své a jemně mě na ní políbil.

„U nás v pokoji ale nikdo není." ušklíbl se a mně zmizel úsměv z tváře. „Co takhle něco podniknout tam? Jen pokud chceš." mykl rameny.

„Co přesně?" nakrčila jsem obočí.

„Cokoliv budeš chtít." udělal ke mně dva kroky, takže jsme u sebe byli jen pár centimetrů.

„Tak- tak jo." přikývla jsem s myšlenkou, že jsem se přes to přenesla. Že to zvládnu a bude se mi to líbit.

Rozešli jsme se spolu do jejich pokoje, kde doopravdy nikdo nebyl. Sirius nás tu zamknul a otočil se na mě. Nervózně jsem sklopila hlavu, kterou mi za okamžik zvedl dvěmi prsty. „Miluju tě." usmál se na mě.

„Miluju tě." zopakovala jsem po něm a on mě pomalu dovedl k jeho posteli.

„Kdyby cokoliv, tak mě zastav."

Svlékl si tričko a odhodil ho někam na zem. Pomalu sundal i to moje a já při jeho pohledu zrudla. Začal zasypávat můj krk polibky, což mě donutilo zaklonit hlavu.

Když jsme skončili oba ve spodním prádle, uvědomila jsem si, že to možná není dobrý nápad.

„Siriusi, počkej." opřela jsem se mu dlaněmi do hrudi, když mi skoro rozepnul podprsenku. „Já- nezlob se na mě, prosím, ale na tohle- asi ještě nechci." zamumlala jsem se slzami v očích. Sirius ze mě slezl a podal mi svoje tričko.

„To nevadí. Nezlobím se na tebe." políbil mě na čelo a já si triko přetáhla přes hlavu. „Klidně počkáme jak dlouho budeš chtít."

„Miluju tě." vrhla jsem se mu kolem krku.

„Já miluju tebe, lásko." opatrně si se mnou lehl do postele, zhasl a vypadalo to, že jdeme spát.

Usnout mi ale nešlo. Když začal Sirius pravidelně oddechovat, potichu jsem se zvedla a zamířila do koupelny. Opláchla jsem si obličej a podívala se na sebe do zrcadla.

Nemůžu tomu uvěřit.

Ten kluk, kterýho jsem dlouhou dobu milovala byl prostě schopnej takový hnusárny. Když se to nepovedlo tomu na začátku pátého ročníku, udělal to někdo jiný. Někdo, od koho bych to nikdy nečekala. Bolí to mnohem víc.

Povzdechla jsem si a svezla se na zem. Schovala jsem si obličej do dlaní a nechala slzám volný průchod, nic jinýho jsem teď stejně nedokázala.

Nevím, zda mu věřím to, že mě miluje. Že se přidal k pánovi Zla kvůli mně. Pro mě. Pro nás.

Aniž bych chtěla, usnula jsem v koupelně na zemi.

Pohled Siriuse

Vzbudila mě bolest hlavy, což mě taky donutilo si přiložit dlaň na čelo a otevřít oči. Otočil jsem se na druhý bok, jenže v tom mi došlo, že mi tu něco schází. Teda spíš někdo.

„Scar?" nadzvedl jsem se na lokty, ale když jsem jí nezahlédl ani nikde v pokoji, znepokojilo mě to. Zvedl jsem se z postele a rozešel se ke koupelně, třeba je jen vzhůru a tak. Zaťukal jsem, ale když se nic neozvalo, dveře jsem pootevřel. Musel jsem vzdychnout nad tím, jak ležela pod umyvadlem. „Lásko, vstávej." dřepl jsem si k ní.

„Co se děje?" zeptala se rozespale, a i když si tím musela sednout, přitulila se ke mně.

„Proč jsi spala tady?" vzal jsem si jí do náruče a zamířil zpět do pokoje. „Udělal jsem něco špatně? Pokud to na tebe bylo moc, omlouvám se. Byl jsem opilej a.. nadrženej a-"

„Miluju tě. Nebyla jsem tam kvůli tobě, jen jsem si chtěla jít dát sprchu a usnula jsem tam." odůvodnila se.

„Asi jsi neusla ve stoje, že?"

„To ne-"

„Tak proč sis sedala?" položil jsem jí na postel a ona sklopila pohled.

„Siriusi, já- vím, že víš, že se něco děje, ale já ti to nemůžu říct." povzdechla si a já si k ní přisedl.

„Proč nemůžeš? Co je tak moc tajný, že mi to nemůžeš říct?!" rozhodil jsem rukama. „Copak to nechápeš? Já tě miluju a mám o tebe hroznej strach! Proč to nedokážeš pochopit?" poslední větu jsem smutně zašeptal.

Scar mlčela a vypadalo to, že se nemá k řeči. Zavrtěl jsem hlavou a šel se zavřít do koupelny. Zamknul jsem za sebou, což jí stejně nijak nezdrží, ale to je jedno.

Proč to nechápe?

Co se jí stalo, sakra?

Cítím, že ona je ta pravá, ale potřebuju vědět, co se děje. Takhle žiju v nevědomosti a to já nechci. Mrzí mě, že ve mně nemá ještě velkou důvěru, že mi to nemůže říct. Asi jí chápu, ale přijde mi, že jsme spolu celkem dlouho. Už si ani nemůže myslet, že jí mám jen pro zábavu, ne?

Když jsem se asi po hodině vrátil, nebyla tam. Čekal jsem to, ale zamrzelo to. Místo ní tu ale byli kluci.

„Ahoj." pozdravil jsem potichu.

„Stalo se něco, Tichošlápku?" otázal se zvědavě Dvanácterák. 

„Ne, nic." zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou, ale oni stejně poznali, že se něco děje. Ještě aby ne, jsme jako bratři, jen ne pokrevně. Což ani moc nevadí. Ani jeden z nich se ale nevyjádřil. Vědí, že až to budu chtít říct, řeknu to.

„Lettie brečela, když jsme jí potkali na schodech." upozornil mě Náměsíčník a já se na něj otočil. „Pohádali jste se?" nakrčil tázavě obočí.

~~~~~~~

Nahoře Kira (aneb Maia Mitchell).

Ta škola mě jednou zabije. Do jaký chodíte třídy? Jen tak se ptám :D

Beth 🌬️