Monster |marauders| ✔︎

30 - „Regulusi.."

Vážně jsem se chtěla bránit, ale nešlo to. Byla jsem jako z kamene a jemu to očividně vyhovovalo. Až když odešel a nechal mě tu samotnou, jsem pochopila, co se stalo.

S brekem jsem se začala soukat do oblečení a pak jsem se sesunula na zem.

Nikdy bych nic takovýho nečekala od Reguluse. Myslela jsem, že chápe, že jsme se rozešli, ale on je jako posedlej.

Zůstala jsem tu až do rána. Zvedla jsem se, což celkem bolelo, a vydala se do naší věže. Doufala jsem, že ve společence ještě nikdo nebude. Ani by musel, není tak moc hodin. Řekla jsem heslo a polospící Buclatá dáma mě tam ihned pustila. Proběhla jsem a otevřela dveře od našeho pokoje, kde jsem si vzala učení a nechala tu Lily, která ještě spala. Rozhodla jsem se jít na snídani.

Sedla jsem si k našemu kolejnímu stolu a zjistila, že vlastně nemám hlad. Že nemám na nic chuť. Sklopila jsem hlavu, když jsem ucítila jednu slzu stékající po mé tváři.

Rychle jsem si jí ale setřela, když jsem spatřila vcházet do síně Remuse spolu s ostatními Poberty. S úsměvy si sedli ke mně. „Ahoj." usmál se na mě Sirius a já jen kývla. Nechtěla jsem navázat oční kontakt, ani s jedním. Všichni by asi poznali, že se něco děje.

„Jak ses vyspinkala, sestřičko?" zeptal se vysmátě James, ale já mu nehodlala odpověděl, pravděpodobně bych ani nepromluvila.

„Scar, děje se něco?" položil mi ruku na rameno Sirius a já ihned ucukla.

„Lett. Stalo se něco?" přidal se do rozhovoru i Remus, ale to už jsem se zvedla a utekla do učebny formulí. Sedla jsem si do úplně zadní lavice a připravila si učebnici.

„Scar, zlato?" přisedl si vedle mě Sirius a já k němu zvedla pohled. Rozbrečela jsem se a schovala se do jeho náručí. „Hej, to je dobrý. Jsem tady s tebou, ano?" zašeptal mi do ucha a já přikývla.

Když se třída začala plnit studenty, jen jsem se od Siria odtáhla a on si se mnou propletl na jedné ruce prsty. Sirius se očividně rozhodl, že dneska bude sedět celou dobu se mnou v lavici, za což mu jsem vděčná, jen doufám, že kvůli tomu nebudeme mít problém. Ale asi by mi to ani nevadilo.

Celé vyučování vypadalo celkem v pohodě, ale pak přišlo přeměňování a profesorka McGonagallová. „Slečno Potterová, cože tak najednou sedíte s panem Blackem?"

Zvedla jsem k ní pohled a ignorovala pohledy ostatních. „No, já-"

„A je to nějaký problém, paní profesorko?" ozval se Sirius vedle mě. „Chci říct, jsme kamarádi, to si spolu nemůžeme ani sednout?"

„Pane Blacku, mluvte se mnou slušně. Pokud vím, tak tu jsem ještě stále profesorka já."

„Proti tomu samozřejmě nic nenamítám." zvedl ruce nad hlavu. „Ale taky říkám, že nám nemůžete zakázat spolu sedět." pokrčil rameny. McGonagallová se naštvala ještě víc.

„Dnes večer, u mě před kabinetem, v devět hodin."

„Promiň, tohle jsem nechtěl." šeptl ke mně Sirius smutně a já jen zavrtěla hlavou na znamení, že je to v pořádku.

„Takže máš trest, jo?" drkla do mě Lily, když jsme mířili i s Poberty na oběd. Jen jsem kývla a pokračovala v chůzi se sklopenou hlavou. „To seš tak špatná z toho, že máš trest? To zvládneš, vždyť tam budeš se Siriusem, ne? Nebo se mezi váma něco stalo?"

„Ne." odpověděla jsem jednoduše a přidala do kroku.

„Scar, počkej chvilku." zastavil mě Sirius a já se na něj podívala. „Vážně se omlouvám, že máš kvůli mně trest. Nedomyslel jsem to." sklopila pohled a já mu obmotala ruce kolem trupu. Když mě Sirius objal nazpět, položila jsem si hlavu na jeho hruď a zaposlouchala se do tlukotu jeho srdce.

„Mám tě moc ráda." zamumlala jsem, že to možná ani neslyšel. „Hrozně moc."

„Já tebe taky, zlato." vtiskl mi pusu do vlasů, což mě donutilo se trochu pousmát. „Měli bysme jít asi na oběd." pohladil mě po zádech a já se od něj odtáhla.

Vešli jsme do síně, kde už seděli ostatní a čekali na nás. Lils při pohledu na nás zakmitala obočím, na což jsem, pro její překvapení, nijak nereagovala.

Sedla jsem si vedle ní a Sirius vedle mě. „Kde jste se zdrželi?" přidal se do kmitání obočím i James a já se na něj zamračila.

„Jen jsme o něčem mluvili." odbyl ho Sirius.

Večer jsme se Siriem zamířili ruku v ruce ke kabinetu profesorky McGonagallové, jen díky mně jsme šli včas. Pan Black se totiž chystal jít spinkat, když jsem jim vletěla do pokoje.

Zaťukala jsem na dveře, a když se začaly otevírat, pustila jsem Siriovu ruku.

„Výborně, půjdete umýt chodbu v pátém patře, kde někdo zanechal nepořádek." věnovala pohled Siriovi, který se jen nevinně zaculil.

Zavedla nás tam, potřebné věci už byly na místě, a odešla. Vzala jsem do rukou koště a začala zametat. „Scar, nech to teď, prosím." vzal mi z ruky koště a opřel ho o zeď, odkud stejně spadlo. „Poslouchej mě, prosím." chytl mě za ruce a zahleděl se mi do očí. „Co se stalo? Od rána se chováš divně a já si to dávám za vinu, udělal jsem něco?"

„Cože? Ne, ne, ty za nic nemůžeš." zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

„Tak kdo?"

„Nikdo." vyhrkla jsem, zvedla koště a pokračovala v uklízení. Sirius si povzdechl a začal drhnout podlahu.

Dokončili jsme to asi o tři hodiny později, jelikož nám profesorka předem zabavila hůlky. Vrátili jsme se k jejímu kabinetu, vzali si hůlky zpátky a zamířili do naší společenky.

„Nechceš si jít lehnout ke mně?" optal se Sirius, když jsme se měli rozdělit a jít každý do své ložnice.

„Já.. no- asi- já nevím." zakoktala jsem se a sklopila pohled.

„Jen si spolu lehneme do jedný postele a půjdeme spát." pokusil se mě ještě přesvědčit a já tedy souhlasila.

„Ale měla bych se jít převlíct a dát si sprchu." oznámila jsem mu a vyběhla po našich schodech nahoru. Vešla jsem do našeho pokoje, vzala pyžamo a zavřela se do koupelny. Vysprchovala jsem se, usušila se, oblékla si věci na spaní, vyčistila si zuby a potichu prošla pokojem ven.

Otevřela jsem dveře od pokoje kluků, kde se na mě upřely všechny pohledy. „Už jsme informovaní." usmál se na mě Remus. Zavřela jsem dveře a došla k posteli Siriuse.

„Ahoj." přitáhl si mě k sobě a přikryl mě peřinou. Dokonale ignoroval kluky, kteří se na nás celkem divně dívali, že to bylo dost nepříjemný.

„Hele, co mezi váma jako je?" zamračil se James a já se na něj nechápavě podívala.

„Tentokrát s ním musím souhlasit, chováte se zvláštně. Jste si nějak moc blízcí." dal mu za pravdu Rem a my si se Siriem vyměnili pohled. „Což nám samozřejmě nevadí, jen nás to zajímá." složil si ruce do klína.

„Nic mezi náma není." namítla jsem.

„Jsme jen kamarádi." kývl Sirius. „Tak to nechte bejt a jde se spát. Jsme unavený." zhasl světlo u sebe na nočním stolku a počkal, až zhasnou i kluci, aby tu byla tma a on si mě mohl přitáhnout do pevného objetí, aniž by si toho někdo z nich dokázal všimnout.

~~~~~~~

Já se omlouvám.. 😫

Já vím, že jsem na ní moc zlá, ale já- prostě- nebyl by to příběh ode mě, kdyby tam nebylo prostě tohle. Vím, že jsem to psala už k jedné z prvních kapitol, ale prostě- no..

Nashle!

Luv u 💞