Tony's daughter (Avengers FF)

Thanks for nothing

Celou cestu domů jsem dumala nad tím, jak to Andy mohl vědět. Od toho útoku ve Washingtonu jsme spolu nebyli v kontaktu, a kromě Avengerů o nás se Stevem přece nikdo netušil.

Jedině, že by nás už stihl přichytnout nějaký novinář, aniž bychom o tom věděli. Pomyslela jsem si. Anebo to cítil skrz kámen. Uznala jsem, že to má určitě nějaké logické vysvětlení, a tak jsem se tím dál nezaobírala a těšila se pozornosti, které se mi dostane, až přijdu do střediska Avengers a povyprávím jim, jak s mou pomocí zachráníme svět, a když na to přijde, tak i spoustu dalších planet.

Dorazila jsem domů a okamžitě s pomocí Friday svolala naléhavou poradu. Konečně jsem si připadala, jako pravý Avenger.

Jediný, za kým jsem se stavila osobně, abych mu to ve zkratce povyprávěla, byl Peter, který byl neméně nadšený než já.

„Co se děje?" Přišel táta do společenské místnosti, kde jsme s Peterem už netrpělivě vyčkávali: „Zrovna jsem se chystal jít na golf."

„Tohle je důležitější než golf." Odpověděla jsem, načež mu pravděpodobně došlo, že poradu jsem svolala já.

„Ale, ty už jsi zpátky? To bylo teda krátké rande." Slovo rande zvýraznil, protože se zrovna blížil Steve s vážným výrazem ve tváři.

„Varuju tě, Starku." Pronesl, aniž by výraz změnil a opřel se o zeď se zkříženýma rukama na prsou.

„To jsme všichni?" Zeptala jsem se po příchodu Clinta, Bruce a Natashy, když už nikdo jiný nepřicházel. „Kde jsou ostatní?"

„Nejspíš měli to štěstí a stihli zdrhnout ještě, než jsi se vrátila." Zavtipkoval otec. Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím:

„Ty na svých poradách taky nevyrábíš zvířátka z balonků." Odpověděla jsem sarkasticky.

„To ne, ale vím o někom, kdo by mohl." Zazubil se.

„Sam s Buckym letěli na nějakou druhořadou misi a Vision s Wandou si šli nejspíše užívat sluníčka." Ušklíbla se Nat.

„A Thor?" Podívala jsem se na přítomné Avengery. Pár z nich pokrčilo rameny.

„Znáš ho." Odpověděla Natasha a já jsem přikývla: „Do večera budou určitě všichni zpátky, jestli chceš mluvit se všemi naráz." Dodala, načež jsem zakroutila hlavou:

„Někdo jim to potom řekne."

„Takže, povíš nám, co se děje, Skylar?" Zeptal se Bruce a já jsem se nadšeně usmála a začala jim převypravovat, co mi před několika desítky minutami sdělil Andrew.

„... takže sjedeme do jeho laborky, dáme kameny dohromady, použijeme jejich sílu, a nikomu se nic nestane. A až skončíme, uložíme to na bezpečné místo, kde k nim nikdo nebude mít přístup. Třeba někde tady. Andrew by s tím určitě souhlasil." Dořekla jsem, a všichni mlčeli s nečitelnými výrazy ve tváři. Jen Peter se vedle mě nadšeně usmíval a čekal na jejich reakci stejně jako já.

Přejela jsem pohledem po všech přítomných a pokrčila obočí.

„Hej? Poslouchali jste mě těch dvacet minut, co jsem vám tady vyprávěla, jak zachráníme svět?" Zeptala jsem se ironicky. Viděla jsem, jak si Clint vyměnil pohled s Natashou a táta se zavrtěl ve své dosavadní pozici.

„Ehm," odkašlal si a zvedl se z gauče: „tak vyřiď tomu svému Andymu, že děkujeme za cenné podklady a informace a uvidíme, jak se s tím dá pracovat." Napil se ze sklenky, a já jsem zvedla obočí.

„To je všechno?" Nechápala jsem: „Uvidíme, jak se s tím dá pracovat? Vždyť jsem vám tady právě převyprávěla podrobný návod, jak to všecko jednou pro vždy skončit! A ty mi řekneš tohle?"

„Podívej," přistoupil ke mně Tony blíže: „fakt si cením toho, že se snažíte pomoct, a určitě má ten tvůj kámoš z vesmíru alespoň částečně pravdu, ale musíme to nejdřív řádně prověřit." Řekl. „Nemůžeme hned skočit po první domněnce, kterou někdo přečte v dětské pohádkové knížce." Dodal.

„Když přišla Sharon" podívala jsem se letmo na Stevea: „a řekla, že musíte do Washingtonu, taky jste ji poslechli a hned na druhý den se zpakovali." Ohranila jsem se. „A to jste byli taky na pochybách, pokud se nemýlím." Tentokrát jsem se podívala na Bruce, který sklopil hlavu.

„Ale to byly informace z ověřeného zdroje. Rád bych ti ještě jednou zopakoval, že i když ten tvůj amant vypadá jako sympoš, kromě toho, že si rád hraje na schovku, o něm nic nevíme. A hned máme jet do nějaké jeho laborky, o které slyším poprvé v životě?" Nasupeně jsem se nadechla.

„Andy nemá důvod kecat." Odsekla jsem: „Jde mu o to samé, jako nám. Nemůžeš odsuzovat lidi jen proto, že se nevyžívají v přehnané publicitě a pozornosti, tak jako ty."

„Neříkám, že kecá. Jen říkám, důvěřuj, ale prověřuj. Takhle to tady chodí. Přece nedáš svůj kámen po mámě jen tak někomu, koho znáš sotva dva měsíce."

„Očividně mě neposloucháš." Odfrkla jsem si: „Nic mu dávat nebudu, jen kameny spojíme v jeho laborce, to je všechno. Co by se tak mohlo stát, když tam budete se mnou?"

„Většinou, když někdo řekne „co by se mohlo stát", tak se něco opravdu stane. Neviděla jsi žádný horor? Nezvratný osud? Ne?" Sáhl do sáčku s oříšky a pár si jich hodil do pusy. „Říkám, že v životě bys měla spoléhat jen sama na sebe."

„To přece nemusím, když mám vás."

„Taky tady nemusíme pokaždé být."

„O co ti jde? Závidíš, že někdo přišel na adekvátní řešení dřív než ty, a proto tomu prostě nedáš ani šanci? Protože jsi sobecký a nafrněný? Jestli se nemýlím, pár týdnů zpátky jsi mi taky tvrdil, že si ho proklepneš, a stejně jsi to neudělal. Jde ti jen o to, abys ochránil své ego. Nic víc."

„Pozor na jazyk mladá dámo." Ukázal na mě Tony prstem, načež jsem protočila očima.

„Co si o tom myslíte vy?" Podívala jsem se na ostatní, kteří byli doteď potichu a jen sledovali naši potyčku. Nikdo se k odpovědi neměl. Zvedla jsem obočí.

„No," chopila se slova Nat: „Andy je určitě milý kluk," lehce se pousmála: „ale v tomhle musím souhlasit s Tonym." Řekla, a já jsem se zhluboka nadechla. „Stačí, když počkáme pár dní, než budeme mít jistotu, že je to opravdu nejlepší řešení." Snažila se být optimistická, ale to mi nestačilo. Pár dní bylo na záchranu světa moc. Zbytek vypadal, že s Nat souhlasí i přesto, že se doteď nijak nevyjádřil.

„Sky," promluvil Steve: „jen tě chceme chránit."

„Chránit před čím, Steve?" Otočila jsem se na něj prudce: „Před selháním, nebo před Andym?" Zvýraznila jsem jeho jméno.

„Ačkoli se netajím tím, že mi na něm stále něco nesedí," řekl, načež jsem protočila očima: „moc dobře víš, před čím. Už jednou se tě pokusili unést. Nedovolím, aby se to díky naší neopatrnosti opakovalo." Dodal, a ostatní, až na Petera přikývli.

„To tady vážně nikomu nezáleží na těch nevinných a zranitelných lidech tam venku?" Ukázala jsem směrem k oknu. „Každou chvíli může přijít další útok. Stačí, aby byl někdo ve špatnou chvíli na špatném místě a je po něm."

„Když uděláme unáhlený krok, může těch promarněných životů být mnohem víc." Odpověděl Clint. Zakroutila jsem hlavou a hlasitě si povzdechla.

„Tahle debata vážně nemá cenu." Zvedla jsem se ze sedačky a odpochodovala pryč, aniž bych se na někoho z nich ještě podívala.

„Jsem rád, že to chápeš, Brooklyn!" Zavolal za mnou otec.

A to si jako říkají Avengers?

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 1159 slov-

Chtěla bych vám moc poděkovat za 1k hvězdiček! <3 Moc to pro mě znamená a jsem ráda, že se vám příběh tak zalíbil. :)