Tony's daughter (Avengers FF)

Just try not to die

„Páni," vydechl Andy, když viděl Petera, jak se cpe moučníkem: „ty máš teda žaludek." Zasmál se. Peter mu věnoval pohled nevinného štěněte.

„Omlouvám se, myslel jsem..."

„To je v pořádku, Petere. Jen jez, Budeš potřebovat spoustu síly." Řekl mu Andy, načež se Peter pousmál a pokračoval v pojídání svého dortíku. „A ty taky." Podíval se na mě a na můj téměř netknutý talíř ještě s hlavním chodem.

„Po tom, co jsi mi řekl, mám sevřený žaludek." Hrála jsem si s vidličkou: „Nemůžu do sebe nacpat ani sousto." Dodala jsem a povzdechla si. Andy soucitně přikývl. „Když jsme už u té síly," vzpomněla jsem si: „přišla jsem na svou třetí schopnost." Naklonila jsem se k němu přes stůl tak, aby nás nikdo neslyšel. Vzduchem provoněla jeho kolínská, a mě se na malou chvílí zaklížil zrak.

„Vážně? Bezva, a jakou? Doufám, že to není čtení myšlenek." Mrkl na mě flirtovně.

„Proč? Něco přede mnou skrýváš, Andrew?" Oplatila jsem mu laškovný pohled a potom se podívala na Petera. Dezert jsme měli zdarma a mohli jsme ho sníst kolik chceme, takže se Peter cpal už asi třetím kouskem dortu.

„Lidi, tohle musíte vážně ochutnat," podíval se na nás taky Peter, který byl úplně v jiném světě a pochybuju, že vůbec slyšel něco z toho, o čem jsme tady před chvílí mluvili: „je to fakt mňamk-... au!" Ucukl rukou a zaúpěl, když jsem ostrým nožem přejela po jeho kůži, takže mu začala valit krev. „Proč jsi to udělala?" Zeptal se mě ubliženě. Místo odpovědi jsem na raněné místo přiložila dlaň a pár sekund ji tam se soustředěným výrazem přidržela. Když jsem ji opět sundala, rána byla pryč. „Páni!" Vyjekl Peter, až poskočil na židli: „Jak jsi to udělala?" Přeskakoval vyjeveně pohledem ze mě na místo, kde mu ještě před pár sekundami třísnily kapičky krve.

„Léčení." Vydechl Andy zaujatě. „Působivé." Dodal a podíval se na Petera, který si stále nechápavě prohlížel svou ruku. Potom stočil pohled znova na mě, a oba dva jsme se na sebe pobaveně usmáli a chvíli na sobě zasněně nechali oči. Potom ke mně opatrně natáhl ruku a jemně se dotkl té mé. „Co bys...?" Začal větu, ale sotva otevřel pusu, kolem se strhl obrovský povyk. Okamžitě jsme oba ucukli a nasměrovali pohled k televizi.

„... další z útoků na Spojené státy. Lidé se utíkají skrýt na bezpečná místa, k čemuž jim dopomáhají nejen strážníci místní policie, ale také známí Avengers společně s agenty, kteří se snaží tyto mimozemské návštěvníky zastavit. Proč se neustále vrací a co..." Na obrazovce se objevily záběry Stevea, který žene lidi do bezpečí, a přitom se snaží odrážet útoky.

„Všichni tady umřeme!" Zakřičel někdo v restauraci, a na to lidé začali ještě více zmatkovat a utíkat pryč. Všichni tři jsme si vyměnili vystrašené pohledy.

„Je to tady." Pronesl Andy a kývl hlavou.

***

Rychle jsme se s Peterem převlékli do našich obleků a utíkali zpátky za Andym. Číšník, který byl právě za barem a snažil se nějak vyřešit situaci v restauraci, se na nás díval jako na blbečky, když jsme vyšli z wc převlečení jako superhrdinové.

„Prosím Vás, neříkejte nikomu, kdo jsem." Zastavil se u něj Peter, načež číšník vykulil oči ještě více. Plácla jsem se do čela a pobaveně si povzdychla. To je poprvé, co mě svět uvidí v obleku. Pomyslela jsem si a nemohla jsem si pomoct, ale celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli v něm nevypadám tlustá a nemám v něm moc velký zadek.

„Připravení?" Zeptal se Andy, načež jsme vyběhli z restaurace jako opravdoví superhrdinové.

„To je Spider-Man!" Zakřičelo pár lidí nadšeně, když se Peter zhoupával uličkami napříč Washingtonu po svých sítích.