Tony's daughter (Avengers FF)

Escape

„Kdyby něco, volejte Happymu." Napodobil Peter sarkasticky tátův hlas. „To slyším pořád." Házel o stěnu hopíkem a vypadal stejně nakrknutě, jako já. „Pořád jsme pro ně jen neschopné děti."

„Pořád nemůžu uvěřit, že nás tady nechali jako nějaké dvě trosky. A to všechno jen kvůli pýše Tonyho. Nesnáším ho." Zkřížila jsem ruce na prsou a zavrtala se hlouběji do sedačky. „Okej, bojí se o nás, ale to my o něj přece taky." Řekla jsem a Peter přikývl. „Teď bych dala cokoliv i za to, kdyby nás celou dobu nechali čekat v blbém Quinjetu. Alespoň bychom tam s nimi byli a byli bychom aspoň trochu užiteční. Tady jim pomůžeme možná tak tím, že budem šetřit elektřinou." Protočila jsem očima a nahlas si povzdychla.

„Kéž bychom jim mohli nějak dokázat, že na to máme a jsme připravení bojovat." Povzdychl si také Peter a znovu hodil hopíka o zeď.

„Jo..." Vydechla jsem. Chvíli jsme tam jen tak seděli a jediným zvukem, který se ozýval, bylo ťukání hopíkem o zeď. Potom se mi v hlavě rozsvítila žárovka. „Tak jim to dokážem!" Vymrštila jsem se do sedu se vzrušením v hlase a podívala se na stále znuděného Petera, který můj pohyb okopíroval ve zpomaleném záběru.

„Co?" Nechápavě pokrčil obočí a zapomněl chytit míček, takže ho trefil do žeber. „Au." Sykl. „Jak jim to chceš dokázat? Už je pozdě, jsou od nás nejméně 200 mil daleko." Řekl Peter, který byl očividně smířený s porážkou.

„Hrdinové používají k přepravě Quinjet. Superhrdinové to udělají pěkně po staru." Neustále se mi zvětšoval úsměv na tváři. Čekala jsem, až to Peterovi dojde, ale pořád se tvářil dost zmateně. Protočila jsem oči v sloup, že to musím vysvětlovat dopodrobna, ale potom jsem znovu nahodila nadšený úsměv:

„Poletíme do Washingtonu letadlem!"

„Co? Jako... Úplně sami?" Zeptal se Peter.

„No, možná ne tak úplně." Zatvářila jsem se lišácky a vytáhla z kapsy telefon. „Znám někoho, kdo by nám mohl pomoct." Zazubila jsem se.

„Počkej," zastavil mě Peter ještě, než jsem stačila najít kontakt: „a nebudeme z toho mít průšvih?"

„Jestli průšvihem myslíš dobrodružství a uznání Tonyho, tak jo." Zamyslela jsem se. „Budeme mít průšvih." Peter se zamyslel. „No tak, už jsi přece něco podobného udělal, nebo ne?"

„Jo, ale to nebylo tak daleko, a taky jsem z toho pak u pana Starka měl pěkný vroubek." Řekl nejistě.

„Poslyš," chytla jsem ho za rameno: „třeba přesně tohle Tony chtěl, ať uděláme! Jak jinak mu a všem ostatním lépe dokážeme, že už nejsme děti, než že se sami vydáme do Washingtonu? Jen si představ ty jejich pohledy, až budou v nesnázích a my se tam zjevíme jako nějací Power Rangers a všechny zachráníme." Třásla jsem se vzrušením. Peter vypadal konečně trochu zaujatě. „Tak co? Jdeme do toho?" Zeptala jsem se a vztáhla k němu ruku. Peter se zamyslel, a potom se na mě s kývnutím podíval.

„Jdem do toho." Zopakoval po mě větu a ruku mi stiskl, na potvrzení dohody.

„Věděla jsem, že mě nezklameš, pavoučku." Mrkla jsem na něj. „Tak pojď, musíme se odsud ztratit co nejdřív." Chytla jsem ho za ruku a společně jsme utíkali k východu. Když jsme ale chtěli vyběhnout ven, nějaký agent před nás natáhl ruku a tím nás zastavil. Byl dost vysoký, a tak jsme s Peterem museli téměř zaklonit hlavu, abychom mu viděli do tváře.

„Kam si myslíte, že jdete?" Zeptal se nás hrubým hlasem.

„Do toho Vám nic není." Odpověděla jsem, a snažila se skrz něj protáhnout. Týpek mě však jediným pohybem stáhnul zpět.

„Bohužel pro Vás, slečno, je. Musíte mi nahlásit každou aktivitu mimo budovu." Řekl, načež jsem zvedla obočí.

„Na čí rozkaz?" Zeptala jsem se, ačkoliv jsem podvědomě odpověď už tak trochu čekala.

„Na rozkaz pana Starka." Odpověděl. Pobaveně jsem se podívala na Petera.

„No jasně." Odfrkla jsem si. „To se dalo čekat." Řekla jsem spíš Peterovi než tomu cápkovi. Peter mi věnoval *co budeme dělat* pohled, a já jsem se po chvíli uvažování otočila zpět. „Fajn, tak vzkažte panu Starkovi, že jdeme na zmrzlinu." Když nás má za děcka, tak ho při tom nechme. Peter zvedl obočí, a týpek v černém taky. Chvíli tam jen tak stál a asi přemítal, jestli to myslím vážně, nebo si z něj dělám srandu.

„Fajn. Zavolám někoho, aby šel s vámi." Řekl po chvíli a začal něco žvatlat do vysílačky.

„Cože? To snad zvládnem sami, ne? Nikoho nepotřebujem." Zakroutila jsem hlavou.

„O tom nepochybuju." Řekl ten agent: „Ale musím mít jistotu, že neuděláte nějakou hloupost." Dodal, a na to se objevil další agent, o něco menší než on. „Davisi, tady děcka chtějí jít na zmrzku." Řekl pobaveně. Stoprocentně nás prokoukl a teď se baví tím, že tam fakt budeme muset jít. „Uděláš jim doprovod?"

„Víte co? Vlastně mě už přešla chuť, co ty, Petere?" Podívala jsem se na něj.

„Jo, mě taky. Stejně se mi nikam nechtělo."

„Takže se asi vrátíme nahoru a nějak se zabavíme uvnitř." Dodala jsem a společně s Peterem jsme se otočili a odkráčeli zpátky.

„Erghh!" Plácla jsem sebou na sedačku. „Co jsme komu udělali?"

„Takže přes hlavní dveře se nedostaneme..." Přemýšlel Peter.

„Myslím, že jsme nahraní. Pokud teda nehodláme skočit oknem." Pronesla jsem ze srandy, a tak trochu se smířila s osudem.

„No, to bychom vlastně mohli." Řekl Peter. Podívala jsem se na něj s povytaženým obočím.

„Ne, to ani náhodou!" Vzdorovala jsem, když mi došlo, co má v plánu.

„Neboj, je to celkem sranda. Bude se ti to líbit." Zazubil se. „Jen si musím vypnout sledování v obleku." Dodal.

***

„To bylo příšerné!" Zopakovala jsem už asi po třetí, když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od budovy. Peter se zasmál. „Jak tohle můžeš zvládat?" Nechápala jsem.

„Když to děláš často, tak si zvykneš." Pokrčil rameny. Ještě v tu chvíli jsem měla srdce až někde v krku.

„Chtěla bych vidět ten jejich pohled, až zjistí, že jsme pryč." Zločinecky jsem se zasmála.

„Jen se musíme modlit, ať na to přijdou až už budeme ve Washingtonu." Dodal Peter a já jsem přikývla.

„Takže, Andy říkal, že už je na místě, a že nás počká ve 3 na letišti." Vzpomněla jsem si, že jsem to zapomněla Peterovi říct, protože hned jak jsem s telefonátem skončila, už se přede mnou vytahoval s oblekem. „A jelikož musíme mít vyplé telefony, aby nás Tony nepozoroval, budeme se muset modlit, aby let neměl zpoždění."

„Ten Andy, kdo to vlastně je?" Zajímal se Peter. Chvíli jsem se zamyslela.

„Něco jako rodina." Odpověděla jsem s úsměvem.

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 1056 slov-