Tony's daughter (Avengers FF)

Secret sanctuary

K mému překvapení jsem se u Tonyho vyspala nejlépe za poslední dva týdny. Ironie. No, vlastně to byl spíš alkohol než ironie. Když jsem konečně rozlepila oči, zjistila jsem, že je už skoro poledne, a tak jsem rychle vyskočila z postele a odebrala se do sprchy. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Poprvé za tohle hrozné období jsem taky konečně vypadala jako člověk. Musela jsem se na sebe pousmát. Trochu jsem se namalovala, převlékla, a asi po čtyřiceti minutách konečně taky opustila pokoj a vydala se prvně do kuchyně, jelikož můj žaludek už si žádal něco k snědku. Když jsem došla k lince, uviděla jsem rozpitou kávu.

„Tony?" Zavolala jsem. Ale neozýval se. Vypadalo to, že v budově nikdo není. Nebo alespoň v tomhle patře. „Tati?" Zkusila jsem to znovu, otráveným tónem, protože mě napadlo, že neodpovídá kvůli tomu, že jsem ho oslovila jeho jménem. Ale stále nic. Divný. „Friday, kde jde táta?" Zeptala jsem se své věrné kamarádky, i ta mě ovšem zklamala.

„Právě probíhá automatická aktualizace systému. Vyčkejte prosím na konec procesu." Skvělý. Povzdychla jsem si. Zrovna když ji člověk potřebuje. Koho mi to asi tak připomíná? Zakroutila jsem hlavou a vydala se vstříc jiným místnostem, až jsem došla ke dveřím, kterých jsem si dříve nevšimla. Moje zvědavost mi samozřejmě nedovolovala se otočit a jít zpátky. Musela jsem za každou cenu vědět, co za nimi je. Vypadaly totiž docela jinak než všechny ostatní dveře v téhle obrovské budově. Vzala jsem za kliku a ocitla se v místnosti, která připomínala tátovu bývalou pracovnu u nás doma, akorát tak stokrát větší. Všude kolem byly všelijaké součástky a vychytávky. A taky spoustu tátových obleků Iron Mana. Připadala jsem si skoro jako v nějakém muzeu. Bylo to až dechberoucí. Pomalu jsem se prošla kolem a všechno si důkladně prohlédla, až můj zrak spočinul na vínovém závěsu, který vypadal jako že něco skrývá. Opatrně jsem ho odhrnula. Čekala jsem, že za ním bude schované bůh ví co. Tajné složky, jaderné zbraně, nějaký superoblek, ale to, co jsem tam opravdu uviděla rozhodně ne. Naskytl se mi pohled na naše rodinné fotky. Na většině z nich jsem byla já. Okolo byly vyvěšené také obrázky, které jsem tátovi kreslila, když jsem byla mladší. Některé hračky, které jsem už ani nevěděla, že existujou.

„Páni..." Vydechla jsem, a rukou přejela po jednom z přání, které jsem mu dala na narozeniny. Bylo tam víc pravopisných chyb než slov dohromady. Trochu jsem se nad tím pousmála. Hned vedle ní byla moje fotka z maturitního večírku, kterou mu musela poslat máma, protože táta tam samozřejmě nebyl.

„June?" Prudce jsem sebou trhla a viděla otce stát ve dveřích. Prostředním jménem mi neřekl snad... ani nepamatuju, kdy naposled. Měla jsem nutkání se ho ironicky zeptat: „ještě si pamatuješ, jak se jmenuju?", ale nakonec jsem to neudělala. Teprve jsem vstřebávala, co jsem právě viděla. Ve tváři jsem měla trochu polekaný pohled. „Co tady děláš?" Zeptal se a rozešel se směrem ke mně.

„Já... Hledala jsem tě." Řekla jsem, zatímco jsem si hrála s rukama za zády.

„Aha, no, já..." Všiml si, že jsem viděla jeho malou svatyni a zakoktal se, což se stává jenom když je mu opravdu trapně. „Myslel jsem, že budeš mít hlad, tak jsem jel s Happym pro něco na jídlo." Ukázal za sebe na Happyho, který zvedl do vzduchu tašky a kývl na pozdrav, a kterého jsem si všimla až teď. Pár sekund jsme na sebe jen tak civěli a ani jeden nevěděli, co říct.

„Tak já ehm, půjdu prostřít." Řekl Happy, a tak nás s otcem nechal samotné a tu chvíli udělal snad ještě trapnější. Po chvíli si táta povzdychl a rozešel se ke mně rychlým krokem. Úplně jsem nevěděla, co mám očekávat. Vynadá mi, že mu lezu do věcí. Místo jakýchkoli slov mě však objal. Chvíli jsem jen vyjeveně hleděla před sebe, ale potom jsem mu objetí oplatila a přivřela spokojeně víčka. Cítila jsem se v bezpečí. Cítila jsem se doma.

„Chybělas mi..." Zašeptal tak tiše, že si možná myslel, že jsem to ani neslyšela. Lhala bych, kdybych tvrdila opak, ale pořád jsem na něj byla naštvaná. Pořád mi všechno nevysvětlil. Věděla jsem ale, že teď není vhodná doba to řešit. Trochu mi zvlhly oči, ale co nejrychleji jsem to rozmrkala. Po pár sekundách mě pustil, bratrsky mě poplácal po zádech a uhl pohledem. „No, tak jdem na ten žvanec ne?" Řekl, jako by se posledních 5 minut vůbec nestalo. Jenom jsem přikývla a následovala ho do kuchyně. Bylo to docela fajn, půlku oběda jsme se nasmáli, protože Happymu vychrstla cola nosem, když si kýchl. Po jídle jsem se rozhodla, že se trochu projdu po New Yorku a možná někomu napíšu, jestli není poblíž a nechce se sejít. Ostatně, sociální kontakt už mi začínal celkem chybět. Natočila jsem si vlasy, trochu si dodělala líčení, oblékla si šedivé šaty, které mi zvýrazňovaly křivky, bílé tenisky, a přes kabelku jsem si hodila džísku, kdybych se náhodou zdržela déle a byla mi zima.

„Jdu ven!" Zavolala jsem na tátu, který seděl v obývací místnosti a diskutoval s nějakým hologramem. Prošla jsem kolem něj a ladně mu zamávala.

„Počkej chvíli." Promluvil na dotyčného nebo dotyčnou, když mě zpozoroval. „Jako takhle?" Zvýšil hlas, abych poznala, že mluví na mě, a donutil mě se zastavit a otočit se na něj. Změřil si mě pohledem.

„Co?" Řekla jsem otráveně. Otec zvedl obočí a sundal si brýle.

„Takhle tě nemůžu pustit samotnou."

„Proč?" Zkřížila jsem ruce na prsou. Nechápala jsem, co je na mém oblečení špatného.

„Svět je plný vrahů, úchylů a vrahoúchylů. Tady nejsi v Jersey, holčičko." Otráveně jsem si povzdychla. „Řeknu někomu, ať jde s tebou." Řekl, a začal něco klikat do mobilu.

„Cože? Nepotřebuju mít nikoho za zadkem, dokážu se o sebe postarat sama. Chci být sama. A jestli mě chceš uchovat v tajnosti, tak to asi nebude úplně nenápadné." Oháněla jsem se.

„Prosím tě, tady chodí s doprovodem každý druhý. Navíc nebude s tebou, jen v tvojí blízkosti." Řekl bezstarostně.

„Erghh!" Vydala jsem otrávený zvuk.

„Ber tohle nebo nech být." Usmál se na mě vítězně a já jsem věděla, že nemá cenu se s ním hádat. Tak stejně jako on věděl, že nezůstanu.

„Fajn." Povzdychla jsem si a měla se k odchodu.

„Kdy přijdeš?" Zeptal se ještě, než jsem stihla zalézt.

„Nevím. Asi pozdě."

„V kolik je pozdě?" Byl nějak moc zvědavý.

„Nevím, v devět? Není to jedno?" Už jsem opravdu chtěla odejít. Otec se jen usmál.

„Tak v devět čau. A dones mi cheesbeburger!"