Tony's daughter (Avengers FF)

Ice cold heart

Pomalu nám začaly docházet síly, ale naštěstí jsme nebyli jediní. Naši protivníci pomalu jeden po druhém odpadávali a už jich nezbývalo příliš. Vypadalo to, že máme téměř vyhráno.

„Tihle jsou nejspíš poslední." Zaměřil se táta na skupinku Keronů pod ním, jelikož se zrovna vznášel ve vzduchu. „Už to nějak dotřepem, takže kdo se necítí, klidně si dejte pohov. Mluvím hlavně k vám, Petere a Sky." Sdělil nám.

Normálně bych určitě protestovala, že chci ještě bojovat, ale tentokrát jsem byla už opravdu hodně vyčerpaná a odpočinek jsem potřebovala jako sůl. Navíc jsem mohla být ráda, že mě táta kvůli tomu našemu nečekanému vtrhnutí na místo činu ještě nevydědil. Takže asi fair enough.

Schovala jsem se za roh, kde se předtím skrýval Andrew, a úlevně vydechla. Měla jsem pár šrámů, kterých jsem si na sobě v zápalu adrenalinu doteď ani nevšimla. Na to, abych si je vyléčila, jsem ale neměla dostatek sil. Teď by se hodila proteinová tyčka. Pomyslela jsem si.

„To bylo šílený!" Zjevil se vedle mě Peter, až jsem se málem lekla. Potom jsem se na něj pousmála.

„Bylo to krutý." Přikývla jsem. „Natřeli jsme jim to." Plácli jsme si spolu.

„Co bude teď? Myslíš, že se hned vrátíme do New Yorku?"

„Asi jo," přitakala jsem: „teda doufám, že tentokrát nás aspoň svezou." Ušklíbla jsem se. „Škoda, že se to stalo tak rychle. Ani jsme si to tady nestihli pořádně prohlídnout." Zasmála jsem se.

V pozadí se pořád ozývaly zvuky souboje, ale zhruba polovina lidí už si šla buď odpočinout, nebo pomáhali raněným a zmateným lidem.

„Já jsem vlastně celkem rád, že už se vracíme. Zapomněl jsem si totiž kartáček." Zatvářil se Peter nevinně, načež jsem se zasmála a nahlédla přes roh, jak to zvládají.

Kromě dvou pro mě neznámých agentů stále bojovala Sharon, Steve, Tony, Thor, Vision a Sam. Snažila jsem se vyhledat Andyho, ale očividně se opět vytratil kvůli nechtěné publicitě.

Za zvuku Peterova hlasu, který mi nadšeně vyprávěl, co všechno se při boji stalo, jsem chvíli pozorovala Stevea. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky ohledně věcí, co se mezi námi staly a musela jsem si potichu povzdychnout.

Sharon stála pár metrů před ním a v obou rukou držela pistole, ze kterých bezhlavě střílela. Sharon. Ani ji pořádně neznám, a už ji nemám ráda. Pomyslela jsem si. Co si o sobě vůbec myslí? Napadlo mě, a v tu chvíli jsem postřehla, že jí došly náboje v obou zbraních, a věděla, že bude zle. Naštvaně je odhodila na zem, jenže to dělat neměla, protože to upoutalo pozornost jednoho z těch mimoňů a došlo mu, že je bezmocná.

Následující události se seběhly tak rychle, že bych řekla, že nemohly trvat ani pět sekund.

Jediný člověk, který byl zrovna poblíž Sharon, byl Steve, a ten byl zrovna zaneprázdněn bojem tělo na tělo s jinou potvorou.

Sakra. Pomyslela jsem si a od nechápajícího Petera se rozběhla směrem k mé neoblíbené agentce, abych jí pomohla.

Uviděla jsem, jak se ten šmoula zrovna chystá vystřelit ze zbraně, a tak jsem ještě víc zrychlila, a aniž bych se už podívala směrem k bezmocné Sharon, vytvořila jsem zábranu, takže se střela samozřejmě odrazila a zabila samotného útočníka. Musela jsem ze sebe vydat opravdu velkou sílu a opravdu moc se soustředit, protože jsem zábranu vytvářela z větší vzdálenosti než obvykle, a tak mě to trochu bolelo, ale držela jsem ji co nejdéle jsem mohla, aby se mohla Sharon dostat do bezpečí.