Tony's daughter (Avengers FF)

Angry Avenger

Později svolal otec se Stevem konečně tak dlouho očekávanou poradu. Doufám, že to nedopadne jako minule. Pomyslela jsem si, a na chvíli se zastavila nad vzpomínkou, jak sedím se Stevem u sebe na posteli a červenám se nad vším, co Steve řekne.

Nahlas jsem si povzdychla a vyšla z pokoje.

K mému neštěstí jsem ale nebyla jediná, kdo se zrovna chystal svůj pokoj opustit. Tohle se prostě může stát jenom mě.

Věnovali jsme si krátký pohled, ale ani jeden z nás nic neřekl. Každý jsme se vydali jiným směrem, jelikož já jsem šla ještě pro Petera, ať na tu popravu jdeme aspoň spolu. Ne, tahle porada nedopadne jako minule. Bude to ještě horší. Smířila jsem se s faktem, ale místo zdrceného pohledu jsem nahodila sebevědomý úsměv. Jsem přece Starková.

„Čau sklípkane, připraven na gilotinu?" Vpadla jsem do jeho pokoje, když na mé zaklepání otevřel dveře.

„Myslíš, že to bude taková katastrofa?" Polkl Peter na sucho a oblékl si mikinu.

„Nevím," pokrčila jsem rameny: „pojďme to zjistit, ať to přinejhorším máme za sebou." Pobídla jsem ho a rozešli jsme se do místnosti, kde už byli téměř všichni Avengeři. Sedli jsme si na volné místo vedle sebe a oba napjatě čekali co bude, až na to, že já jsem se snažila tvářit, že je mi to jedno. Ostatně, jako vždycky.

„Fajn, chce někdo z vás začít? Nějaké zprávy na začátek?" Zeptal se Tony. Všichni mlčeli a kroutili hlavou.

„Steve?" Podíval se na kapitána.

„Je to tvoje, Tony." Odpověděl mu vážným tónem.

„Výborně," spráskl Tony ruce: „takže čím bych začal?" Zamyslel se. Už od první věty jsem věděla, kam tohle bude směřovat. Jeho ironie v hlasu se prostě nedá jen tak přeslechnout. „Fajn, už vím, tak co třeba vámi dvěma?" Ukázal na nás a poslední dvě slova řekl dost naštvaně.

„A je to tady." Špitla jsem směrem k Peterovi, který vystrašeně hleděl před sebe a ani se nehnul.

„I přesto, že jsem vám jasně řekl, že zůstanete tady, protože ještě nejste připravení na tak nebezpečnou misi, jste mě neposlechli a letěli sami do hlavního města, kde jste si dali scuka s nějakým pochybným... jakže se jmenuje?" Podíval se na mě.

„Andy není pochyb-..."

„Nech mě domluvit." Skočil mi opět do řeči. „K tomu se ještě dostanu." S povzdechem jsem se zavrtala zpátky do sedačky. „Takže jste utekli, abyste bez vědomí nikoho z nás udělali přesně tu věc, kterou jsem vám vysloveně zakázal." Přešlapoval tam a zpátky. „Nemluvě o tom, že jste letěli veřejným letadlem. Klidně vás mohl někdo poznat! Hlavně tebe, Skylar. A kdo myslíš, že by tě pak zachránil, když jsme všichni byli pryč, hm? Peter? Nebo snad ten tvůj nový amant?" Podíval se na nás. Peter sklopil hlavu.

„Nikdo nás nepoznal." Odpověděla jsem mu.

„Ale klidně mohl."

„Ale nepoznal." Trvala jsem si na svém. Otec ironicky zakýval hlavou.

„Chci, abyste si zapamatovali, že si nemůžete dělat, co se vám zamane, jen proto, abyste si dokázali, že jste frajeři. Když vám řeknu „jedete s námi na misi", tak pojedete. Když vám řeknu, že nejedete a zůstáváte tady, tak zůstáváte tady. Když vám řeknu „objednejte čínu", objednáte čínu. Je vám to jasný? To, že je ti 21," podíval se na mě: „ještě neznamená, že jsi dospělá. Když dostaneš řidičák, taky hned nejsi řidič, chápeš?" Peter vystrašeně kývl a otec si promnul oči.