Tony's daughter (Avengers FF)

Don't you think...?

Praštila jsem sebou na postel a snažila se uklidnit. Byla jsem rozčilená. Copak tady nikomu nezáleží na Zemi a na životech nevinných lidí? Pomyslela jsem si.

„Sky?" Ozvalo se po chvíli zaklepání na dveře. Podle hlasu jsem poznala, že je to Peter.

„Pojď dál." Zavolala jsem na něj, abych se nemusela zvedat. Peter byl jediný člověk v téhle budově, kterého jsem neměla chuť přiškrtit. Peter vstoupil a zavřel za sebou dveře.

„Je mi líto, že tě pan Stark takhle uzemnil." Poškrábal se na zátylku a sedl si na kraj postele, načež jsem se zvedla do sedu, aby měl víc místa.

„Jo, no, pomalu si začínám zvykat, že moje názory tady nikoho nezajímají." Podívala jsem se na něj a semkla jsem rty.

„Mě zajímají." Ohranil se Peter, načež jsem se ušklíbla.

„A proto tě mám tak ráda, pavoučku." Drkla jsem do něj, načež se zasmál.

„Takže, co teď? Budeš v pohodě?" Zeptal se a já jsem pokrčila rameny.

„Teď hodlám být nějakou dobu naštvaná a s nikým kromě tebe se nebavit." Řekla jsem: „Ale potom mě to asi přejde." Zavtipkovala jsem. „Bože, Andy si o mě bude myslet, že jsem malé děcko." Povzdychla jsem si. „Že poslouchám tatínka na slovo."

„Škoda, že nemůžeme vzít věci do svých rukou tak jako minule, když jsme letěli do Washingtonu." Pronesl Peter. Zasněně jsem přikývla, načež se Peter začal zvedat:

„Musím jít, za chvíli mi bude volat MJ." Podíval se na mě omluvným pohledem. „Uvidíme se později?" Zeptal se.

„Jasně." Odpověděla jsem. Usmál se na mě a zmizel na chodbě. Znovu jsem sebou hodila na postel a do rukou vzala telefon. Přemýšlela jsem, jak to Andymu napíšu.

Bože, jsem fakt jak malé děcko. Pomyslela jsem si. Poslouchám otce, jako kdyby mi bylo dvanáct. Peter měl pravdu, kéž bych to mohla vzít do svých rukou a prostě se řídit sama sebou. Přemítala jsem, a potom mě to napadlo.

Proč bych vlastně nemohla?

V očích se mi zajiskřilo a já jsem začala uvažovat nad plánem útěku.

Popadla jsem batoh a začala do něj házet všechny potřebné věci. Potom jsem prosvištěla chodbou k Peterovu pokoji, na který jsem se zrovna chystala zaklepat. Těsně před tím, než moje pěst dopadla na dřevěné dveře jsem se však zasekla.

Co když z toho bude ještě větší průšvih než minule? Nemůžu ho zase stáhnout sebou. Pomyslela jsem si a se sklopenou hlavou odešla zpět k sobě.

Musím to zvládnout sama, a ne do toho pořád zatahovat chudáka Petera. Tohle je můj boj...

Pohled Stevea:

Byl jsem v tělocvičně a vší silou se strefoval do boxovacího pytle naproti mně. Dneska už potřetí... Byl jsem plný bolesti a vzteku a potřeboval jsem nějak zalepit tu ránu, kterou ve mně nechala Skylar, když mi oznámila, že se mnou končí.

„Nemyslíš, že už máš dneska dost?" Ozvalo se v dáli a já jsem na chvíli přestal boxovat a k dotyčné osobě otočil hlavu. Byla to Natasha.

„Vydržím celý den." Odsekl jsem a znovu namířil pěst na nevinný kus vycpané kůže.

„Tím, že si sedřeš klouby do krve ji zpátky nedostaneš." Podržela Nat pytel, takže jsem nemohl v úderech pokračovat. Podíval jsem se na své ruce, kterými i přes vázání protékal potůček krve. „A bolesti se tím taky nezbavíš." Dodala. Vydechl jsem a vázání si začal sundávat.