Tony's daughter (Avengers FF)

Do I have a birthday?

Už asi dvě hodiny jsem se převalovala v posteli a nemohla dospat. Nemůžu uvěřit tomu, že mi je konečně jednadvacet! Bylo něco kolem deváté ráno, a já jsem tak nějak tušila, že na mě táta hned z rána vybafne s přáním. Minulý rok ke mně přiletěl nějaký ten jeho dron dvě minuty po půl noci. Dokážete si představit, jaký to pro mě byl šok? Málem jsem se podělala strachy, než mi došlo, že je to další výmysl mého otce. Na druhou stranu, alespoň jsem věděla předem, že se opět ani na chvíli nezastaví osobně a ušetřila jsem si den plný falešné naděje a následně zklamání. Ale letos to bylo jiné. Poprvé za několik let jsem byla s ním, a tak jsem čekala nějakou kýčovitou „bombu", možná i takový ten trapný tajný večírek. Ach bože, to zas bude trapas.

Co se týče toho incidentu s kapitánovým štítem, který proběhl před pár dny, už jsme to spolu nijak neřešili. Myslím, že ani jeden z nás prostě nedokáže uznat, že to přehnal, a tak jsme to nechali nějak vyšumět. Ze začátku jsem se na něj nemohla ani podívat a fakt jsem čekala, a možná i tak trochu doufala, že se mi prostě přijde omluvit, ale potom jsem to vzdala. Ostatní se v tom taky nijak nebabrali, jen Bruce kolem nás se Stevem pořád chodí po špičkách, protože si myslí, že spolu máme Bůh ví co, i když jsme mu jasně vysvětlili, co se ten den stalo.

Nikomu jinému jsme o mé třetí schopnosti neřekli. Přišlo mi, že to tak prozatím bude nejlepší. Navíc jsem se těšila, až někdy vytáhnu králíka z klobouku a všichni budou civět s otevřenou držkou.

Odpoledne jsem byla domluvená na kávu s Debbie. Ptala jsem se táty, jestli se s ní můžu dneska konečně skoro po měsíci vidět, když už o mě stejně všichni ví, a on mi to povolil pod podmínkou, že ji odveze a přiveze Happy, a že bude celou dobu poblíž. Vážně doufám, že tahle přehnaná ochrana někdy skončí. Ale byla jsem ráda, že aspoň takhle to vyšlo. Chtěli jsme udělat obrovskou pařbu u Coopera doma, jenže se teď s Joshem prohání v Austrálii na vlnách, a tak jsme to odložili, až budeme všichni pohromadě. Doufám, že tam už za zadkem nikoho muset mít nebudu.

Konečně jsem se uráčila vstát. Rozhodla jsem se, že dneska prostě bude můj den, a tak musím vypadat úžasně. Stoupla jsem si před šatník a jako první si začala vybírat oblečení. Chvíli jsem se jím jen tak přehrabovala, a nakonec jsem zvolila černý crop top a černobílou upnutou, ale roztahovací sukni s pepitovým vzorem, takže mi pěkně tvarovala postavu. Plánovala jsem, že si přes ramena přehodím černou džínovou bundu. Rozhodla jsem se taky sladit spodní prádlo, i když jsem věděla, že mě v něm nikdo neuvidí, udělala jsem to aspoň pro ten dobrý pocit. Vybrané oblečení jsem si poskládala na hromádku a spolu s čistým ručníkem ho odnesla do koupelny.

Celá jsem se kompletně oholila – jak říkám, pro pocit – a potom jsem si pořádně umyla vlasy, do kterých jsem poté vmasírovala ještě kondicionér. Namydlila jsem se sprchovým gelem a všechno důkladně opláchla. Nakonec jsem se celá namazala gelem po holení a tělovým mlékem, ať hezky voním, a odcupitala zpátky do pokoje, kde jsem si před zrcadlem vyfénovala a natočila vlasy.

Nakonec jsem se namalovala. Můj dnešní look se od toho obyčejného lišil jen v linkách a ve výraznější rtěnce, která byla ale i přesto pořád decentní. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Byla jsem docela spokojená. Nechtěla jsem to zas nějak přehánět. Obula jsem si černé conversky a vyrazila vstříc dnešnímu dni. Hned na chodbě jsem narazila na Stevea. Poslední dobou se mi to stává furt, máme na sebe nějaké štěstí.

„Dobré ráno. Koukám, že se tady někdo dneska vyspal do růžova." Mrkl na mě. A není divu, usmívala jsem se jako měsíček na hnoji.

„Ale, den jako každý jiný." Mávla jsem rukou a odešla do kuchyně, abych nevypadala, jako že jsem odpočítávala každou minutu do rána a od sedmi se dvě hodiny jen nepřevalovala a nad dneškem vůbec nepřemýšlela. Čekala jsem, že mě v kuchyni už bude čekat táta s narozeninovými lívanci, nebo tak něco, a pousmála jsem se, když jsem ucítila známou vůni. V kuchyni byl kromě táty ještě Bruce a Nat, a o něčem spolu vášnivě debatovali. „Čauky." Pozdravila jsem je.

„Ahoj." Podívala se na mě Natasha letmo a potom opět stočila pohled na Bruce, který mluvil tak zaujatě, že mě ani nepostřehl. Táta na mě jen mávl rukou a co nejrychleji otočil lívanec na pánvi, jen aby mu z jejich konverzace neunikl jediný detail. Nalila jsem si kafe a chvíli jsem tam zaraženě stála a sledovala je. „To je pro mě?" Zazubila jsem se na tátu, když ho pokládal k dalším dvěma na talířek a sahal pro javorový sirup.

„No, udělal jsem jenom pro sebe, nevěděl jsem, že budeš chtít." Podíval se na mě omluvně. „Stejně bys je nemohla, dal jsem do nich trochu whiskey." Dodal, načež jsem trochu ztuhla.

„Proč bych nemohla? Dneska je přece výjimečný den." Zazubila jsem se na něj. Otec se zamyslel. No jasně, hraje divadlo a teď na mě všichni vybafnou zpoza rohu.

„Výjimečný den? No, Yankees hráli ve středu," začal uvažovat nahlas: „včera dávali Smrtonosnou past... Ne, řekl bych, že dneska je den jako každý jiný. To znamená, žádná whiskey." Olízl si prst a odnesl si svůj talíř ke stolu. „Jestli chceš, vajíčka ještě zbyly, tak si můžeš udělat svoje vlastní lívance." Dodal ještě.

„To je dobrý, vezmu si jabko." Sebrala jsem ho z mísy a odkráčela pryč. Jasně, chce mě ještě chvíli podusit. Docvaklo mi, načež jsem se zakousla do jablka. Rozhodla jsem se, že se půjdu nadýchat trochu čerstvého vzduchu, a šla jsem si sednout ven. Potkala jsem tam Clinta, jak trénuje lukostřelbu.

„Nějaká vyfintěná, ne?" Zavolal na mě. „Máš rande nebo co?" Zeptal se lišácky. Skrz zeď, u které jsem seděla, se v tu chvíli mihnul Vision:

„Ale no tak, Clinte, přece vypadá dobře každý den. Nemusí to být nutně kvůli nějaké události." Pronesl a následně mi popřál dobré ráno. Clint se jen ušklíbl. Tak jo, chápu, že Clint neví, že mám narozky, ale Vision by to přece vědět měl, ne?"

„Friday? Co je dneska za den?" Zeptala jsem se, protože jsem si začínala připadat jako hlupák. Jestli jsem si náhodou nespletla den.

„Dobrý den, slečno. Dnes je sobota 27. června. Přejete si přehrát předpověď počasí?"

„Ne, díky." Odpověděla jsem. Tak nejsem blázen. Táta je určitě všechny přesvědčil, aby to na mě hráli.

„Vážně, že máš rande? Mě to můžeš říct." Zazubil se na mě Clint. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a odešla pryč. Rozhodla jsem se to hrát s nimi. Jen tak se nevzdám. 

________________________________________________________________________________

-Tato kapitola má 1117 slov-

Ahojky, dneska trochu méně záživná kapitola, ale slibuju, že příště už to zase o něco zajímavější. :*