Monster |marauders| ✔︎

11 - láska chodí bez upozornění

Nějakou následující dobu jsme byli s Regem, jak říká Lily, roztomilej a ňuňatej páreček. A to nás spolu ani neviděla, jelikož to tajíme. Asi všichni víme proč, kdyby se to dozvěděli ostatní ze Zmijozelu, byli bychom mrtví. Nebo aspoň já. A my oba si to moc dobře uvědomujeme, proto se scházíme vždycky na místech, kde nás nikdo moc nenajde.

Všechno se ale zkomplikovalo, když mě zastavil ve společence Black. „Nemohli bysme si promluvit?" otázal se a já si založila ruce na hrudi.

„A ty si myslíš, že se máme o čem bavit?" oponovala jsem mu a bylo vidět, že ho můj postoj a odpor k jeho osobě lehce znervózňuje. Bál se jakéhokoliv mého kroku, jako jsem se já dřív bála těch jeho.

„Viděl jsem tě. S Baziliškem." zamračil se na mě a asi si zase zvedl sebevědomí, nebo tu nervozitu alespoň skryl. Němě jsem otevřela pusu, když jsem si zopakovala jeho slova. Viděl nás.

„Neřekneš to, že ne? Nikomu. Prosím, udělám cokoliv." naléhala jsem na něj. Vypadal potěšeně, věděl totiž, že nade mnou má zase na chvíli moc. Udělala bych doopravdy cokoliv proto, aby na nás nikdo nepřišel. Aby Sirius dělal, že o ničem neví. Je to pro mě otázka života a smrti.

„Cokoliv říkáš? Nech mě o tom popřemýšlet." požádal mě a já ihned přikývla. „Jsi roztomilá." řekl a hned na to zmizel na schodech do klučičích ložnic.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla, tohle je bod, kde jsem nechtěla být. Dostala jsem se z toho a teď tam jsem zpátky. Nechápu, co se mnou dělá a nelíbí se mi to. Jen se bojím toho, co po mně bude chtít. Bojím se toho sakra hodně, protože nevím, čeho je schopnej. I když jsem předtím mířila pryč z věže, bezmyšlenkovitě jsem se vrátila do našeho pokoje. „Šla jsi za Regulusem, bude na tebe čekat." upozornila mě Lily, když jsem za sebou tiše zavřela dveře.

„Zabij mě, prosím. Nic jinýho si nezasloužím!" vykřikla jsem a svezla se po zdi na zem.

„Cože?! Proč? To bych nikdy neudělala, co se stalo?" sedla si ke mně a začala mě hladit po vlasech potom, co mi sundala kapuci. 

„Jsem nejvíc pitomá! A táta to věděl! I máma! Proto mě dali do sirotčince, nechtěli mě, chápeš! Jak řekl otec, jsem monstrum a monstra si nezaslouží žít." poslední větu jsem zašeptala, ale ona to i tak slyšela. A protože není tak hloupá, dala si dvě a dvě dohromady.

„On ti to udělal. Ty jizvy, že jo?" kousek se ode mě odtáhla a já beze slova kývla v souhlas. „Scarlett, poslouchej mě. Třeba to nejsou tví rodiče, ta knížka to říká. A jediná možnost jak to zjistit je, že se sejdeš s paní a panem Potterem." pousmála se na mě, ale já zavrtěla hlavou.

„To nejde, pokud by to bylo fakt pravda, taky se mě chtěli zbavit. Ale pochybuju, že to pravda je." zamumlala jsem potichu. Lily na nic nečekala a přitáhla si mě do pevného objetí.

Obě jsme brečely. Já, protože jsem totálně na dně a Lily, protože brečím já.

Seděly jsme tam dlouhou dobu, za okny už panovala tma. Naposledy jsem popotáhla a společně s Lils se postavila na nohy. „Už dobrý?" starostlivě se na mě podívala a já jen přikývla. „Regulus se o tebe musí bát." zhrozila se, když se koukla na hodiny, které ukazovaly něco po deváté večer. Otřela jsem si slzy a přinutila se k malému úsměvu.

„Zítra si s ním o tom popovídám. Ví, že jsem v pohodě." vzala jsem si pyžamo a zabrala si koupelnu. Po večerní hygieně jsme šly obě spát.

Jelikož je dnes sobota, můžu za Regem dojít kdykoliv přes den. Ale to by nebyla Lily. „Vstávej, Lett. Regulus na tebe čeká! Určitě nemohl usnout, jakej o tebe měl strach." strhla ze mě peřinu, která skončila potom na zemi. Chudáček malej. Věnovala jsem Lils hnusný pohled a vylezla z postele.

Mířily jsme na snídani, když jsem kousek od síně zahlédla Rega, jak pochoduje sem a tam. „Regu," doběhla jsem za ním a on ke mně zvedl okamžitě zrak.

„Merline, Lettie. Strašně jsem o tebe bál, co se stalo?" chytil mě kolem pasu a přitáhl si mě na svou hruď. „Měl jsem hroznej strach, tohle mi nedělej. Mohla jsi mi aspoň poslat sovu." obořil se na mě, když se ode mě na vteřinku odtáhl a pak mě znovu objal. Bála jsem se mu říct pravdu, to s jeho bratrem. Děsila mě představa, že by věděl, co se mnou Sirius dokáže udělat. Bála jsem se jeho reakce, proto mu to zatím neřeknu.

„Omlouvám se, byla jsem hrozně unavená a neuvědomila jsem si, že jsme se měli sejít. Promiň, promiň, jsem totálně blbá." začala jsem lehce mlátit mojí hlavou do jeho hrudi, ale Reg mě brzo zastavil.

„To je v pořádku." pohladil mě po zádech a já byla v tenhle moment šťastná.

Všechno dobrý ale jednou končí a já zahlédla v dálce Blacka staršího, jak se dívá naším směrem. Výjimečně byl sám, bez zbytku Pobertů. Schovala jsem si obličej tím, že jsem se opřela o Rega, kterému nepřišlo nic podezřelého, Siriuse neviděl a tak to bylo jedině dobře.

„Takže..? Už jsi si to promyslel?" optala jsem se a promnula si zápěstí. Stáli jsme v jedné chodbě, ale nechodilo tu tolik studentů.

Sirius mě nějakou dobu jen s neutrálním výrazem pozoroval, sledoval každý můj pohyb, až pak mi odpověděl. „Chci jednu věc," začal a já ho pozorně poslouchala. „nechci po tobě, aby ses s ním rozešla. Jestli jste šťastní, budiž. Ale nechci, aby ses bavila s Náměsíčníkem." založil si ruce na hrudi a já vykulila oči.

„Cože? Proč? Nemůžeš mi zakázat se s ním bavit, je to můj kamarád!" rozhodila jsem rozhořčeně ruce, které mi Black chytl a dal je zpátky podél pasu. Chvíli mě propaloval pohledem, než se ušklíbl.

„Myslíš? Buď to, anebo se smiř s tím, že celá škola bude vědět o tom, že se Zmijozelákem chodí mudlorozená."

„Ty jsi... ten největší hajzl, jakýho znám." zavrčela jsem k němu, ale s ním to nic neudělalo, jen pozvedl jedno obočí. „Fajn, ale jestli to někomu řekneš, tak tě zabiju. Jen aby bylo jasno." dořekla jsem a otočila se k odchodu, ale v ten moment jsem si všimla Reguluse, jak nás z konce chodby pozoruje. „Sakra." zaklela jsem pro sebe a rozeběhla se za ním. „Regu, netvař se takhle, nic s ním nemám." zamračila jsem se při pohledu na jeho výraz, který značil jediné.

„Tak proč jsi tu s ním teda byla?" nakrčil obočí a já si povzdechla, tohle jsem s ním řešit nechtěla.

„Tvůj podělanej bratr nás viděl." přiznala jsem a sklopila hlavu. Reg se podíval za mě, kde pravděpodobně stále stál Sirius a pak věnoval pohled mně. Chytl mě za ruku a přitáhl si mě tak do objetí.

„Ty jsi trubka, bál jsem se, že jsi se do něj zabouchla taky." vydechl vzduch z plic a já zavrtěla hlavou.

„Vždyť chodím s tebou." namítla jsem, ale věděla jsem, že se to v některých situacích stává. Stáli jsme tam v objetí do té doby, než kolem nás prošel Black a přitom do nás nezapomněl strčit. Reg na něj už chtěl vyjet, ale já si ho stáhla k sobě. „Nevšímej si ho, prosím." zašeptala jsem k němu a on kývl.

„Jsi krásná, nechci, abys nosila tu kapucu." stáhl mi jí jen trošku, aby mi viděl do obličeje a lehce přiložil své rty na ty mé.