Freedom [L.S.] CZ

25.

Má krásné ruce.

Harry's POV

To malé roztomilé stvoření, které se právě nachází v mé náruči mi, tu usnulo. Poznal jsem to tak, že si roztomile pochrupává. Nechci ho budit, ale takhle se asi moc nevyspí. Musel být vyčerpaný. Nechci, aby byl další den celý rozlámaný, proto jsem ho opatrně zvedl do náruče jako princeznu. Donesl ho do ložnice, kde jsem ho položil do postele a přikryl ho peřinou.

Jak jsem si někoho takového mohl vůbec zasloužit? Někoho tak krásného jako toho nejkrásnějšího človíčka, který chodí po této planetě. Někoho tak milého, hodného, ochotného. I když jeho minulost sčítá nějaké ty rány, je krásný i s nimi. Chtěl bych, aby se mi svěřil s jeho minulostí. Asi to pro něho není jednoduché. Ale byl bych moc rád, kdyby mi to jednou řekl. Nemusí to být hned vždyť máme kolik času budeme chtít. Já ho totiž neopustím. Já ne.

Sledoval jsem ho tam hodnou chvíli, a abych ho nevzbudil jsem se radši odebral zpět. Vypnul notebook a ustlal si na sedačce. Nevím, jestli by bylo nejvhodnější spát s ním v posteli, proto jsem radši zvolil sedačku. Je měkká, takže bych v tom neviděl zas takový problém. Je tedy trošku kratší, ale to nevadí.

Po chvíli jsem zaspal také.

Vzbudil jsem se poměrně brzy a jelikož Lou ještě spal, rozhodl jsem se udělat snídani. Šel jsem se podívat do lednice s čímž jsem zjistil, že tu opět nic není. Co taky čekám, když jsem byl teď dva dny pryč.

Louimu jsem napsal lísteček, že jsem jel do obchodu, kdyby se náhodou vzbudil mezitím, co bych byl pryč.

Oblékl jsem se do obyčejných černých džínů, nějaké mikiny a vydal se do nejbližšího obchodu.

Rozhodl jsem se pro donuty, proto jsem jich pár koupil ještě s pomerančovým džusem a vydal se zpět na hotel. Doufám, že Lou ještě není vzhůru.

Když jsem měl vše připravené na tácku, pomalu jsem otevřel dveře do ložnice. Zjistil jsem, že Lou má ještě půlnoc.

Přisedla jsem si na postel, ve které spí tento andílek a pohladil ho po tváři. Jen si něco zamrmlal. On se vážně usmívá ve spánku?

Nahnul jsem se k němu a znovu ho pohladil po tváři.

„Dobre ráno, Lou." Otráveně zamručel. Asi se mu ještě vstávat nechce. Ale přeci jen je už celkem pozdě, tak by mohl vstát.

„Lou, vstáváme." Pošeptal jsem mu do ouška. Na jeho krku se objevila husí kůže. Musel jsem se usmát nad reakcí jeho těla na mě. Je to roztomilé. Už jsem nevěděl, co dělat, naštěstí začal otevírat oči.

„Dobré ráno." Pronesl jsem asi po čtvrté, ale tak nevadí. Usmál jsem se nad jeho roztomilostí. Na hlavě má ranní rozcuch, očíčka mírně od sebe a tvář mu zdobí jeho dokonalý úsměv.

„Dobré." O můj bože. Jeho ranní hlas je jako rajská hudba pro moje uši. Málem jsem se roztál.

„Přinesl jsem ti snídani." Podal jsem mu tác s jeho snídani přímo do postele.

„Děkuju." Usmíval se od ucha k uchu. Snídani si převzal a posadil se k tomu. Svoji snídani jsem si vzal s sebou, abychom mohli v klidu posnídat.

***
„Nechtěl by sis zazpívat nebo zahrát?" Optal jsem se, protože mě zajímá, jak může znít jeho hlas při zpěvu, když už teď zní nádherné.

„Hazz, já nevím. Moc mi to nejde."

„Vždyť o nic nejde." Určitě musí znít úžasně.