Freedom [L.S.] CZ

15.

Prostě to s ním nevzdám, stojí mi za to.

Harry's POV

Přijde mi divné, že se mi ještě neozval. Ani si to nezobrazil. Však jsem toho tolik neprovedl, ne? Dobrá, řekl ať vypadnu z jeho baráku, ale v jeho očích nebylo úplně vidět, že by to myslel tak vážně, aby se mi už tři dny neozval. Mám se za ním stavit?

Dnes mám v plánu jít nakoupit. Jelikož moje lednice je prázdná. Doslova je tu jen balená voda a nějaké máslo. Z toho si asi jídlo neudělám.

Nasedl jsem do auta a vydal se směrem k centru. Projížděl jsem ulicí, kde bydlí Lou a rozhodl se se za ním stavit. Když mě vykopne, tak mě vykopne. Jen se chci ujistit, že je v pořádku.

Louis's POV

Byl jsem tak rozlámaný, že jsem se ani nepokoušel zvednou z postele a dojít si pro něco k jídlu. Momentálně jsem neměl na jídlo ani pomyšlení. Pořád mi v hlavě žila jasná vidina mého otce s jeho úšklebkem a jeho rychlými přírazy do mého nezkušeného tělíčka.

Najednou někdo zazvonil. To nebude nikdo důležitý, nikam nejdu. Když tak tam dojde máma, která by ještě měla být doma.

Harry's POV

Přede mnou se otevřeli dveře a v nich stala nějaká žena středního věku. Nejspíš Louiho máma.

„Dobrý den, jsem Harry." Natáhl jsem k ženě ruku, načež ji přijmula. „Dobrý den Harry, Jay. Co potřebujete?" Působila sympaticky.

„Chtěl bych mluvit s Louim. Je doma?"

„Ano, je v pokoji, pojďte dál." Ustoupila ode dveří a nechala mě vstoupit.

„Běžte nahoru, jsou to druhé dveře z leva. No nic, já půjdu." Vzala si kabát a odešla ven.

„Děkuji. Na shledanou." Odpověděl jsem slušně a vydal se po schodech nahoru, přesně tak, jak řekla. Zaklepal jsem na zmiňované dveře a nic.

Zaklepal jsem znovu a zase bez odezvy.

Mám tam jít? Nevím, jestli je úplně slušné někomu takto vtrhnout do pokoje. Ale, co když se mu něco stalo? Blbost však je doma a navíc tu měl mamku.

Zaklepal jsem ještě jednou a opatrně pootevřel dveře. Nevím, co tam dělá, že?

„Lou?" Řekl jsem, stále stojící za dveřmi.

„Harry?" Ozval se nakřáplý a hodně unavený hlas.

Ihned jsem otevřel dveře, přičemž se mi naskytl pohled na bezvládné tělo ležící na posteli v bílých přikrývkách. Byl celý potlučený a slzy mu tekly po tvářích. Co se tu kurva stalo? Jak to, že vypadá takto a jeho matka si před chvílí odkráčela z domu, jakoby se nic nedělo?

„Panebože Lou." S ustrašeným pohledem jsem se vydal k jeho posteli. Přisedl jsem si k němu a pohladil ho po zpocených vláscích. Vypadal hrozně. Tedy ne, že by byl škaredý, ale byl hrozně unavený, celý upocený a potlučený. Po celém jeho těle byly modřiny a škrábance. Tedy podle toho, co jsem mohl vidět. Peřinu měl těsně pod lopatkami, takže jsem toho nebyl moc schopný vidět.

Opatrně jsem chtěl nadzvednout peřinu, ale ještě než jsem se k tomu dostal, jsem zahlédl červenou skvrnu na jeho sněhové peřině. Krev?!

Odhrnul jsem mu peřinu a ještě více se zděsil. Celé jeho pozadí byl od škrábanců a krve. Co mám dělat?

„Lou, co se stalo?" Optal jsem se ho ustaraným hlasem. Ani mi nevěnoval pohled, jen zakroutil hlavou.

„Lou, kdo ti to udělal." Opět stejná odpověď. Jen téměř nepostřehnutelné zakroucení hlavou.

„Nemůžeš tu takhle ležet, musím tě dostat do nemocnice." Vyjekl jsem, on se na mě nejdřív zděšeně podíval, ale asi mu došlo, jak vážná jeho situace může být a následně kývl v souhlasu.

Na nic jsem nečekal, zabalil ho do deky a vzal ho opatrně do náruče. Sykl bolestí a rozbrečel se.

„Pššt neplakej, bude zase dobře, uvidíš." Konejšil jsem ho a v náručí ho nesl do mého auta. Položil jsem ho na zadní sedačky a rozjel se do nejbližší nemocnice.

„Dobrý den, potřeboval bych pomoc." Řekl jsme hned, jak jsem se dostal do nemocnice. Všichni na mě upřeli zrak. Byly to lítostné pohledy na Louiho. Nějací lidé dokonce zaznamenali, že jsem Harry Styles. Nevěnoval jsem jim pozornost. Můj momentální cíl byl dostat Louiho do bezpečí. Pomoci mu. Jakej hajzl mu to mohl udělat? Však je to nejvíc roztomilé stvoření, které vůbec kráčí po tomto světě plném nenávisti. Je hodný, milý, pozorný. Nechápu, čím by si tohle měl zasloužit.

Hned se k nám dostal nějaký zaměstnanec s lehátkem. Opatrně jsem na něj Louiho položil. Zaměstnanci se hned vydali do nějaké místnosti, přičemž jsem jim byl v patách.

„Pane, tam nesmíte." Upozornila mě sestřička, když jsem chtěl jít za nimi dovnitř. Povzdechl jsem si a podíval se na ni.

„Nechcete mi o něm říct nějaké informace?" Smutně jsem kývl a vydal se k jejímu pultíku. Byla to recepce, tudíž sestra přede mnou byla nejspíš hlavní sestra.

„Tak předpokládám, že ho znáte, jak se jmenuje?" Optala se milým tónem setra.

„Louis Tomlinson." Vydechl jsem smutně.

Optala se mě na nějaké další údaje, ale na většinu otázek jsem nedokázal odpovědět, jelikož ho ještě moc neznám. Doufám, že do budoucna poznám.

„Dobrá, děkuji můžete si sednou támhle, jestli chcete." Přikývl jsem a sedl si na židličku, na kterou ukazovala. Hlavu jsem si schoval do dlaní. Přemáhal jsem se, abych se nerozbrečel. Jak mu to mohl někdo udělat? Proč by mu to někdo dělal? Doufám, že to není nic hrozného. Navíc nevím odkud byla ta krev.

Do očí se mi nahrnuly slzy a já se přemáhal, abych nezačal vzlykat. Zase jsem ten slaboch, který pořád brečí.

Na mých zádech jsem ucítil dlaň, která mě uklidňovala. Zvedl jsem pohled a vedle mě seděla ta sestra z recepce.

„Bude v pořádku." Řekla s povzbudivým úsměvem.

„Doufám, že bude."

"Jak se vůbec znáte? Chcete si promluvit?" Optala se. Mám jí věřit? Mám se jí svěřit se svým tajemstvím? Neznám ji.

„Nevím, jestli vám můžu věřit." Podezřívavě jsem na ni pohlédl.

„Nikomu nic neřeknu. Lékařské pravidlo." Zvedla dva prsty na znamení důvěry.

„No dobrá.... Potkal jsem ho na svém koncertě."

„Koncertě?" Zeptala se nechápavě.

„Ano koncertě, vystupuju různě po světě a právě ten den, kdy jsem ho poznal, byl na mém koncertě, tady v Londýně. Je můj fanoušek." Usmál jsem se nad představou koncertu.

„Došel jsem do místnosti plné fanoušků. Vždycky si takto s fanoušky povídám a fotím se. Moje oči, ale padly na jednoho člena místnosti. Byl to on. Seděl v rohu místnosti na židličce a věnoval mi svoji veškerou pozornost. Naše oči se setkaly a já se v těch jeho málem utopil. Takhle krásné modré oči jsem ještě nikdy neviděl. Nedokázal jsem se soustředit na pokládané otázky. Měl jsem hroznou potřebu po něm pokukovat. Byl tak nádherný. Je nádherný." Vydechl jsem v úžasu a podíval se na sestřičku, která se na mě usmívala.

„A dál?" Viděl jsem zájem v jejích očích. Chtěla vědět, jak to pokračovalo. Neváhal jsem a spustil.

„Potom přišel čas na focení a podepisování se fanouškům. Když došel ke mě, zadrhl se mi dech. Jeho bezchybné rty se zkřivily do velikého upřímného úsměvu. Málem si mi podlomila kolena."

_______________

Čauko všichni. Hazza se nám dostává na scénu. Doufám, že se vám kapitola líbí.

Jak si myslíte, že to dopadne s Louim?

12.2.2021

With love, Nikki xxx