Freedom [L.S.] CZ

18.

Louis's POV

Přemýšlím, jestli to Harrymu říct. Nejsem si jistý, jak by na to reagoval. Každopádně mu asi zase začínám podléhat. On je prostě.... Úžasný. Moc nevím, jak to vyjádřit. Prostě se stará, někdy možná až moc, ale je to roztomilý, protože kdo se stará, ten vás má rád.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Po obyčejném dále se ve dveřích objevila sestra.

„Dobrý den, pane Tomlinsone, neruším?" Optala se milá žena ve středních letech. Hnědé vlasy lehce pod ramena, střední postavy. Působila velmi mile.

„Ne, ne pojďte dál." Oplatil jsem jí příjemným tónem.

„Nechci vás nějak zatěžovat, ale potřebovala bych, abyste mi řekl nějaké informace o sobě. Z toho muže který tu byl, Harry myslím, jsem toho moc nedostala. Věděl v podstatě jen vaše jméno. Tak si potřebuji doplnit osobní informace." Přikývl jsem.

Začala se vyptávat na takové ty klasické věci, jako je datum narození, u jaké pojišťovny jsem zaregistrovaný atd.

Když se přestála vyptávat, oznámila mi, že bude muset kontaktovat rodiče, jelikož nejsem plnoletý. Nadiktoval jsem jí číslo mé mámy, aby ji mohla zavolat.

Upřímně? Nechci ji tady. Navíc má nárok na sdělení mého zdravotního stavu, což samozřejmě nechci. Jako, co jí mám říct. Bude si myslet, že s někým spím. Jenže, jak ji mám vysvětlit, že to byl vlastně můj otec? Tudíž její manžel.

Sestra opustila pokoj. Bylo ráno, takže mi donesli snídani. Hrozně jsem se nudil. Jako, co tu mám dělat? Ještě k tomu sám. Doufám, že dnes zase přijde Harry. Musel jsem se usmát nad představou že mě objímají ty jeho silné potetované paže, jak vdechuji jeho oslnivou vůní, ze které se mi podlamují kolena. Jak líbám ty jeho dokonalé měkké rty. Jak prozkoumávám svými rty jeho dutinu ústní.

Zatřepal jsem hlavou, abych se dostal od svých zvrhlých myšlenek. Kdybych nepřestal určitě by to pokračovala a já bych se ještě vzrušil. No to by mi ještě scházelo, jsem v nemocnice a nejspíš za chvíli dorazí moje máma.

My o vlku a vlk za dveřmi, doslova. Máma rychle vletěla do místnosti. Byla celá udýchaná a vypadala, jakoby snad uběhla maraton.

„Louis, panebože, co se stalo." V její tváři jsem viděl strach. Bála se o mě.

„Co mi to děláš, co se stalo?" Optala se už po druhé. Přistoupila k mé posteli, vzala si židličku, na které včera seděl Harry a začala mě hladit po ruce.

„Mami, já..... Nechci o tom mluvit." Řekl jsem jí totéž, co včera Harrymu. Prostě o tom nechci s nikým mluvit. Možná bych to měl nahlásit ,ale dával bych si to za vinu, protože by trpěla máma a to bych nesnesl. Mám ji rád, i když to tak možná někdy nevypadá. Přeci jen ona mě přivedla na tento svět. Sice úplně dobře nepřijala moji sexualitu, ale alespoň mě neodsoudila úplně. Dokáže se mnou mluvit a alespoň nějak se snaží se mnou vycházet.

„Louis broučku. Mně můžeš říct všechno." Pořád jsem viděl ten strach v jejich očích. Cítil jsem, jak se mi tekutina dostává ze slzných kanálků do očí. Nechci brečet. Rozhodně ne teď. Přejela prstama přes moje klouby. Tak moc mi chybí jí prostě obejmout. Není ukázkový rodič, ale nemůžu říct, že je špatný. Prostě takový ten zlatý střed. Nikdy by nezapomněla na moje narozeniny. I když je v poslední době odtažitá, mám ji moc rád, záleží mi na ní. Nedopustil bych, aby ji někdo ublížil. Nezvládl bych to.

„Mami.... Prosím, teď ne" Vyhrkl jsem a sklopil pohled, protože se mi z očí dostala jedna neposedná slza.

„Zlatíčko, proč pláčeš? Něco tě bolí?"

„Fyzicky ne." Spíše jsem si zamumlal pro sebe. Neskutečně mě štvalo, co mi otec udělal. Absolutně jsem to nechápal. On byl vždycky neskutečný homofob a teď si zašukal se mnou? Homofob si zašukal s chlapem, no spíš klukem, gratuluju. Fakt to nechápu.

„Pojď ke mě." Řekla, přičemž se jí po tvářích svezly slzy a přitáhla si mě do objetí. No spíš si na mě lekla, ale samozřejmě tak, aby mi nic neudělala. Byla hodně opatrná, jelikož mi z ruky čouhaly různé hadičky. Byl jsem připojen na přístroje, které neustále vydávali otravné pípání.

„Někdy mi to povíš, ano?" Usmála se na mě, já jen nevědomě kývl.

Zůstala tu ještě asi hodinku, než mi donesli oběd. Po jejím odchodu jsem se v klidu naobědval a doufal, že odpoledne přijde Harry. Chci ho mít u sebe. Chci vidět tu jeho tvář, na které se bude vyjímat jeho krásný ďolíčkový úsměv. Je neskutečně roztomilý, když se směje. Jeho hlas je krásně hluboký. Přísahám, že kdybych zavřel oči a on by o něčem vyprávěl, usnul bych.

Topil jsem se ve svých myšlenkách, když mě z nich zvuk ze zaklepání na dveře vytrhl. Ihned se otevřeli dveře a v nich stál vysmátý Hazz.

„Ahoj, můžu?" Pro jistotu se optal. Jen jsem přikývl, aby vstoupil dál. Posadil se na židli. Uplně stejně, jako včera. S tím rozdílem, že dnes se usmíval. Byl tak rozkošný. Moc mu to dneska slušelo. Měl na sobě modrou bundu s nápisem New York. Vlasy měl lehce rozházené do stran. Tváře červené od zimy, která zjevně venku byla. Upnuté džíny, které mu obtahovaly stehna. A vše to zakončily jeho oblíbené Chelsea boty. Všiml jsem si ,že je má v oblibě. V podstatě nenosí nic jiného. Ne, že bych si stěžoval. Vypadal k sežrání.

„Jak ti je?" Zeptal se já jen zakroutil hlavou. Na tuto otázku jsem byl dnes tázán snad už po sté. To si neumí vymyslet originálnější otázku.

„Co?" Uchechtl se, protože nechápal moji reakci.

„Já jen, že za dnešek jsi snad stý člověk, co se mě na to zeptal."

„A co jsi jim odpověděl?"

„Že jsem v pohodě."

„A jsi?" Zeptal se podezřívavě. Pokrčil jsem rameny.

„Louiiissss." Protáhl mé jméno. Bylo tak roztomilé, když se dožadoval odpovědi.

„Fyzicky jsem v pohodě. Už mě to ani moc nebolí." Opět jsem pokrčil rameny. On se ale zamračil, protože se mu evidentně moje odpověď nezamlouvala.

„A psychicky?" Povzdechl jsem si.

„To je trošku složitější." Uchechtl jsem se. Nechci mu tu vyprávět, jak mě znásilnil vlastní otec. Není to pro mě moc příjemné téma.

„Mně můžeš říct cokoliv. I kdyby to bylo sebevětší tajemství, nikdy bych to nikomu neřekl, ano? Odpověděl a usmál se na mne tím svým neodolatelným ďolíčkovým úsměvem.

__________

Ahoj, jak se dnes máte? Já se mám dneska fakt dobře, proto je tu pozitivnější kapitola. S touto kapitolou jsem spokojená, tak doufám, že se vám líbí. 

Děkuju moc všem, kteří hlasují pro můj příběh. Moc si toho vážím. Tento příběh je můj první, takže na to berte prosím ohled. 

Když tak můžete napsat kritiku. Ráda si poslechnu názory ostatních.

15.2.2021

With love, Nikki