Freedom [L.S.] CZ

6.

A takto jsem pokračoval. Potřeboval jsem se vypsat. To mi většinou pomáhá si urovnat myšlenky. Doufám, že to bude i v tomto případě.

Louis's POV

Ráno jsem vstal a přemýšlel, co budu dneska dělat. Napadlo mě, že bych mohl vytáhnout kytaru a jen tak si zabrnkat.

Ale nejdřív, snídaně. Uvařil jsem si vajíčka a k tomu si přichystal pomerančový džus. Můj nejoblíbenější.

Za okny už svítilo sluníčko, které krásně hřálo. Sice jen přes sklo, protože venku bude něco kolem 5⁰C ale i tak. Bylo to velmi příjemné.

Moji rodiče byli v práci. Tak jako vždy, ale mně to ani trošku nevadilo. Nemám s nimi žádné velké pouto. Nebo, abych to uvedl na přesnou míru už nemám.

Popadl jsem kytaru a vydal se na zahradu ke stromu, na kterém byli ptáčci a sami si něco zpívali. Rozhodl jsem se k nim přidat.

Chvíli jsem si jen tak hrál nějaké ty známé písničky, když v tom mě přepadla taková vlna inspirace a já začal vybrnkávat líbezné tóny kytary, které si prsty poručily. Přidával jsem si k té krásné melodii i svoje slova. Jednoduše jsem si broukal do rytmu. Vzešlo z toho něco, co v sobě mělo všechny mé nynější pocity.

Rozhodl jsem se to nějak zaznamenat. Proto jsem odložil kytaru a rozeběhl se do pokoje pro nějaký ten papír s tužkou a vzal si i mobil, kdybych to chtěl natočit.

Vrátil jsem se na zahradu, kde jsem se vrátil do předešlé polohy. Tudíž opřený o kmen stromu. Začal jsem psát to, co jsem před chvílí hrál i zpíval. Nakonec to všechno pomalu, ale jistě nabývalo na smyslu.

Jelikož se mi to líbilo, tak jsem to i nahrál. Byla to špatná kvalita, protože jsem to musel nahrávat jen na mobil, nic lepšího tu totiž nemám, ale i tak se mi to líbilo. Nikam to dávat nebudu. To ani náhodou. Přeci jen jsou v tom mé pocity. A kdyby někdo zjistil, jak se teď cítím,  přišel bych si oslaben.

Bylo čas oběda, z toho důvodu jsem se vydal do nějakého bistra.

Zajímalo by mě, co teď dělá Harry. Mám mu napsat? Je pravda, že se mi vždy ozval on. No.... Nevím, nechci být vlezlý. Včera ani nenapsal, že se mu to líbilo nebo tak něco. Třeba se se mnou už nechce vidět. Vlastně by mě to ani nepřekvapovalo. Nebyl by první ani poslední.

I když možná mu přeci jen napíšu.

Já:
Ahoj Harry. Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš ?

Tohle je blbý. Ale co, už jsem to poslal. Teď budu jen čekat, jestli se vůbec ozve.

Harry's POV

Zrovna jsem si dělal něco k jídlu, když mi pípl mobil s nově příchozí zprávou. Byl to Louis. Na tváři se mi začal tvarovat úsměv i s ďolíčky. Jsem rád, že se ozval.

Já:
Ahoj Lou, mám se dobře. Nechtěl bys zase někam zajít? -H

Ano zeptat jsem se musel, doufám, že to přijme. A taky doufám, že to nezní, jako bych ho zval na rande.

Vypnul jsem obrazovku a otočil se zpět k plotně, abych něco nespálil. Znovu příchozí zpráva. A hádám, že to určitě bude Louis.

Louis:
Rád:) Kdy a kde?

Usmál jsem se.

Já:
Tak třeba ve dvě se pro tebe stavím? -H

Louis:
Dobrá, budu tě čekat:D

Na to jsem mu už nic neodpověděl. Když v tom jsem ucítil, jak se něco pálí. A jaj, vsadím se, že to bude ta dobrota, co jsem měl v troubě. Tak teď už to dobrota nebude. No nic objednám si pizzu.

Bylo něco kolem půl druhé, když jsem se začal chystat. Zašel si do sprchy, udělal hygienu, upravil vlasy a oblékl se.

Je čas vyrazit. Úplně natěšený a zároveň nervózní jsem se autem vydal k Louimu.  Proč jsem nervózní? To se mi ještě s nikým nestalo. Je to divné. Ten kluk mě má obmotaného kolem prstu a to se mezi námi ještě nic nestalo.

Včera, když jsem psal a vylíval si srdíčko na papír jsem si uvědomil něco důležitého. Asi tak úplně nejsem hetero. Kdybych byl, necítil bych motýli v břiše pokaždé, když se mě dotkne. Neusmíval bych se nad jeho zprávami, jako nějaká puberťačka, když se na ni podívá její crush. Nechoval bych se tak přítulně. A rozhodně bych neříkal, že je krásný. A prostě ty jeho oči... Ano, ty mě dokáží zbavit všech smyslů.

Nějak rychle jsem se ocitl před Louiho domem. Vlastně ani nevím, co dnes budeme dělat. Já nic nevymyslel. Je to taky z toho důvodu, že to tu neznám. Doufám, že on na něco přijde.

Vystoupil jsem z auta a už klepal na bílé dřevěné dveře. Objevil se v nich Lou, jak nečekané. Nikoho krásnějšího jsem ještě neviděl. Měl lehce rozcuchané vlasy. Stále v teplácích a přes sebe velkou mikinu. Vypadal tak roztomile. A ten jeho kukuč, který se na mě přívětivě s úsměvem díval, byl k nezaplacení. Myslel jsem si, že snad začnu slintat.

Pozval mě dovnitř, protože se musí ještě nachystat. Asi půjdeme někam ven.

Usadil mě na pohovku a sám si odběhl nejspíš do svého pokoje. Čekal jsem asi deset minut, než sešel schody a já tak na něj měl krásný výhled na to sladké stvoření překypující láskou a nevinností. Měl krásný pletený svetřík, který to vše ještě podtrhl.

S úsměvem se mě zeptal, co dnes budeme dělat. Když jsem oznámil, že nemám nejmenší tušení, rozzářila se mu očíčka. Asi mu to vnuklo nápad nebo nevím.

Táhl mě směrem ven, kde mě pustil a my šli vedle sebe, mně pořád neznámo kam.

Povídali jsme si o různých blbostech. Vyptával se mě na koncerty, o kterých mi sice nevadilo mluvit, ale chtěl jsem mluvit o něm. Jenže když jsem se zeptal na něco o něm, odpověděl maximálně dvěma větami a zase se začal vyptávat na tour.

Prošli jsme jehličnatým lesíkem po pěšince a...

________

Je tu další kapitola. Doufám, že se líbí. A omlouvám se za chyby.

With love, Nikki xxx