A Piece of Art

ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

„Žiju s polonahým klukem."

To bral jako svolení stáhnout ze sebe džíny a společně s propoceným tričkem je hodit na zem vedle postele. Nebyl zvyklý spát s vrškem. Přetočil se na bok, aby viděl do Arthurovy tváře a teprve v tu chvíli si uvědomil, že leží pod jeho pruhovanou dekou.

„Ty máš mojí deku?" zeptal se pohoršeně.

A Arthur, aniž by se jeho tónem nechal jakkoli rozhodit, odpověděl podobným hlasem: „Ty máš mojí peřinu?"

„Takže je vyměníme?" ptal se dál.

Arthur se polovičatě usmál. „Běž spát."

Ještě chvíli pozoroval jeho klidnou tvář, než taky zavřel oči. A možná se mu zdálo o tom, že tohle nebyla jediná noc, kterou strávil v posteli po jeho boku.

Odpoledne se vydali na pozdní oběd do jednoho z bister s výhledem na hlavní třídu vysázenou barevnými dlaždicemi. Posadili se ke stolku u okna a oba si objednali veganskou poke bowl.

„Pamatuješ si ze včerejška něco?" zeptal se Arthur, když si Dante na stůl vymáčkl z platíčka dva aspiriny a zapil je borůvkovým koktejlem. Než se vydali do města, osprchoval se vlažnou vodou v domnění, že se probere, přesto měl pod očima obrovské temné kruhy a ruce se mu trochu třásly, když si v předsíni zavazoval tkaničky.

„Četl sis ty zprávy?"

„Ne."

„Tak tam se možná něco dozvíme."

Arthur pokýval hlavou, vytáhl z kapsy svůj mobil, odemkl ho a přesunul na opačnou stranu stolu. Dante se nechápavě zašklebil.

„První si to přečti ty, kdybys náhodou chtěl něco vzít zpátky," osvětlil mu své rozhodnutí.

Zakroutil hlavou. „Už jsem to poslal, to je stejný, jako kdybych to řekl."

„Stejně si to přečti první ty."

„Abych tě mohl varovat, jak moc jsem byl na sračky?" rozesmál se Dante.

„Myslím, že vím, jak moc jsi byl na sračky. Vlezl jsi mi do postele v botách, Dante! V botách!" zvolal Arthur, ale raději se ztišil, když si všiml, že se pár lidí otočilo jejich směrem. „Něco jsi mi nutně potřeboval říct, ale nejsem si jistej, jestli to z tebe nakonec vypadlo, nebo ne."

„Dám to povlečení vyprat, slibuju," řekl Dante a zamračeně se zahleděl do obrazovky Arthurova mobilu. „Takže, budu radši rovnou provádět korekturu, i když některý věci po sobě fakt nerozluštím. Píšu: To už nemáš rád čokoládový rolky?"

„Cože?" Arthur vyprskl smíchy.

„Nevím, co to znamená; jdeme dál: Neměl jsem říkat, že se mi líbíš, ale myslel jsem si, že už to víš, protože jsme spolu hráli na piano a jedli jsme vaječný rolky. Do prdele, co-"

„Na to ses mě ptal."

„Na co?"

„Jestli jsi mi radši neměl říkat, že se ti líbím," řekl Arthur.

Dante si ho dlouze prohlížel a on cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. „A neměl?" zeptal se nakonec.

„Myslím, že by člověk měl říkat to, co má na srdci. Možná jen takový ty vyznání vdaným holkám se dvěma dětma jsou trochu sobecký, ale na druhou stranu... Proč by ti mělo ublížit vědomí, že... že tě někdo miluje?" zamumlal Arthur v odpověď.

„Dobře, já se ale ptal tebe, ne na nějaký filosofický pojednání o tom, jestli je to správný nebo sobecký, nebo co jsi to říkal."

Arthur se kousl do rtu. „Myslím, že máš pravdu. Že jsem to věděl, i když teda asi ne kvůli těm rolkám," řekl a potěšilo ho na Dantově tváři vidět záblesk úsměvu. Do té chvíle byl jeho výraz vážný a jeho to znervózňovalo. „Jenom, slyšet to nahlas mě stejně trochu zaskočilo."