A Piece of Art

ČTYŘICÁTÁ

Rozpačitě se usmál. „Díky. Ty taky."

„Takže příště to zkusíš zase s holkou?"

„Nevím, asi. Radši bych... prostě bych byl radši jenom gay."

Rozesmála se. „Holky jsou taky fajn. Vážně."

Zvedl hlavu, jako by ho něco napadlo. „Nechtěla bys... myslíš, že bysme se mohli ještě někdy sejít?"

Úsměv jí povadl. „Dante," dostala ze sebe přiškrceně.

Všechny vnitřnosti se mu stáhly. „Jo, chápu, neměl jsem se... chápu."

„Užila jsem si to, ale kdybych věděla, že chceš jenom zjistit, jestli..." odmlčela se. „Totiž, nevadí mi to, vážně. Ale už s tebou asi nechci... nic mít."

Taky bych se sebou nechtěl nic mít, chtěl odpovědět, ale zadržel se. Věnoval jí drobný úsměv na znamení, že je to v pořádku, a zatímco se za jeho zády soukala zpět do svých šatů, umýval v dřezu jejich hrnky. Podala mu jeho oblečení, půjčila si od něj hřeben, a když si obouvala lesklé boty, už měl boxerky a košili a vracel jí gumičku.

„Věděla jsem, že je moje!" vykřikla a pobaveně ho plácla přes ruku.

Otevřel jí dveře a ona se k němu ještě jednou otočila. Natáhl se v domnění, že ho chce políbit na rozloučenou, ale ona jen zamumlala, že ho ráda viděla, a zmizela.

Po jejím odchodu strávil hodinu a půl ve sprše. Sotva vnímal, že už teče jen studená voda, stále dokola si umýval dlouhé vlasy a rozdíral si dlaně do krve.

„Do prdele!" zařval, když se postavil před zrcadlo. Obecně bývalo zamlžené, protože se umýval horkou vodou – podle Maxových slov vařící, proto se jen zřídkakdy sprchovali společně – tentokrát ho však zobrazovalo v celé jeho nahotě, zoufalosti a v Dantových očích hlavně ohavnosti.

Bouchly vchodové dveře a on sebou trhnul. V koupelně se nezavíral, proto viděl, jak si v chodbě Max sundává conversky, vlasy má v čele a denimová bunda mu padá z jednoho ramene. Zadržel dech. Pokud dobře počítal, byly to tři dny, co se neukázal. To, že měl přes noc společnost, byla poslední věc, která ho v tu chvíli trápila.

„Maxi?" oslovil ho. Neplánoval se ptát, kde a s kým byl. Představu měl a všechny jejich hádky na tohle téma měl ještě v živé paměti.

Max se otočil a zamrkal, pomalu, jako by jeho víčka byla příliš unavená. Hlavu naklonil do strany a věnoval mu prázdný pohled. Danta zamrazilo z pocitu, že se nepřirozeně rozšířenými zorničkami dívá spíše skrze něj, než na něj.

„Přemýšlel jsem, že bych se ostříhal," řekl, vzal mezi prsty pramen mokrých vlasů a naznačil, o kolik by je chtěl zkrátit. „Co myslíš?"

Chvíli dál nehnutě zíral před sebe, než nepatrně kývl hlavou a odešel.

Dante vydržel stát na místě a dívat se do zrcadla do doby, než uslyšel, že se Max zavřel v ložnici. Pak se mu podlomila kolena a on se svezl na zem.

Probudil se podivně malátný. Podle prázdného špinavého hrnku v dřezu poznal, že Arthur už je dávno pryč, neslyšel ho však dělat si kávu ani odcházet. Za okny hustě sněžilo a on mohl jen doufat, že jel metrem.

S Princem ve sluchátkách a cigaretou v puse se vydal do práce. Arthurovi poslal fotku čokoládových rolek s otázkou, jestli mu jich má pár schovat na odpoledne, a teprve o pauze zjistil, že nepřišla žádná reakce. Což by ho zas tolik neznepokojovalo, kdyby neviděl, že si Arthur tu zprávu zobrazil.