Brumbálova dcera

XXX.

A tak začalo mé peklo. Změnila jsem se. Od té chvíle, kdy jsem v Abbyiných očích zahlédla odlesk zklamaných slz, se ve mně něco zlomilo. Už jsem to nebyla já, ustrašená Lilly Brumbálová cítící podivný pocit nervozity - Nervózku - pokaždé, když se setká s Harrym Potterem. Už jsem nebyla ta plachá křehká dívenka skrývající svou pýřivou tvář za oponou hustých zrzavých vlasů. Ne. Nyní jsem byla nebojácná, neporazitelná, nezničitelná, obrněná před jakýmikoliv nadávkami či narážkami na mou osobu. Nikdo mi už nemohl ublížit, protože už mi na nikom ani trochu nezáleželo, všechny jsem upřímně nenáviděla. 

Od chvíle, kdy jsem zbaběle utekla ze středu davu zírajících zvědavců, již uplynul celý týden. Týden samoty. Uzavřela jsem se do sebe a nezajímala se o to, co se děje kolem mě, co si o mně lidé šuškají, nebo kdo je na čí straně. Žila jsem si prostě ve své vlastní bublině zášti a stranila se okolí ještě více než předtím.

Na hodině přeměňování s profesorkou McGonagallovou jsem, jako ostatně vždycky, nedávala pozor a otupělým slepým pohledem zírala do naprostého nikam. Byla jsem jako v transu. Zbystřila jsem teprve ve chvíli, kdy profesorka, svírajíce v dlouhých kostnatých prstech tenkou  dřevěnou hůlku, vyřkla jméno mého táty.

„Profesor Brumbál," říkala poněkud odtažitě, „je již několik týdnů na velmi důležité cestě. Ale podle mých informací by se měl v brzké době vrátit." Tato její slova mi jako by navrátila krev do žil. Táta se vrátí. Jediná osoba v celém širém vesmíru, která mě má ráda - snad. Okamžitě jsem svýma rozjasněnýma zelenýma očima proskenovala třídu a jala se pátrat po autorovi té otázky, jenž podle všeho tak toužil po informacích o mém tátovi. 

Za pár okamžiků mé oči zaměřily jasný cíl - Harryho Pottera. Upíral k Minervě své vážné, starostlivé oči a jeho tolik naléhavá otázka se mu chtě nechtě vepsala do tváře zbrázděné nejistotou. 

Tak Harry se zajímá o mého tátu? Proč? Jak to, že nikomu jinému na mém tátovi nezáleží, ale Harrymu ano?

„Dobře, děkuju paní profesorko," kývl svorně černovlasý chlapec a rozhlédl se po třídě, jestli jej náhodou někdo zvědavě nesleduje - a jeho zkoumavý pohled se setkal s mým zvědavým. Zlomek vteřiny jsme si hleděli do očí, než jsem své Harrym uhranuté oči násilně odtrhla od těch jeho. 

Zase se mi podíval přímo do očí, opět jsem pocítila ten podivný pocit odevzdanosti, bezbrannosti a jakési metaforické nahoty. Jako by svými zelenavými smaragdy vnikal přímo do mého nitra a sledoval každý jeho tmavý kout. Tento pocit mne značně znervóznil a zapříčinil tak značné zrychlení mého tepu a mnohem mělčejší a rychlejší tep. Na horním rtu mi vyskočila krůpěj potu. Co to má zase znamenat?

Náhle jsem zatoužila po jeho pohledu, lačnila jsem po tom, aby se naše pohledy opět spojily a čas se na těch pár okamžiků zastavil. Ale tuto touhu jsem co nejrychleji potlačila při vzpomínce na Amyina slova: ‚Víš, bylo to kvůli Harrymu, jak s ním pořád flirtuješ; každý ví, že se Harry Ginny líbí a snaží se o něj, a pak vždycky přijdeš ty a...no, a máš ho.'

Začala jsem chtě nechtě přemýšlet nad jejími slovy, jež mi stále rezonovaly v hlavě jako zvuk gongu. Co tím myslela, ‚máš ho'?  Co je to ten flirt? Jsou to snad ty pohledy z očí do očí? Takže když s někým flirtuju, dívám se mu hluboko do očí tak, jako mně Harry před chvílí? Tak se získávají lidi? Pohledem? A k čemu mi to je, že ho mám? 

Z mého přemítání mne opět vytrhla Minerva, když svými úzkými rty precizně artikulovala mé jméno: „Lilly, máš už svou propustku do Prasinek?" Vůbec jsem netušila, o čem to mluví, ani co to jsou ty Prasinky, o kterých se už jednou zmiňoval Snape na jedné ze svých nekonečných nezáživných hodin, takže jsem jí jen nejistě pohlédla do tváře a odpověděla na její otázku vlastní otázkou: „Co jsou to ty Prasinky?"

Celou třídou to rázem zašumělo posměchem. McGonagallová však všechny ty nevychované pubertální výrostky umlčela jediným pohledem a vlídně se na mne usmála. „Prasinky jsou městečko kousek odsud. V období Vánoc se tam všichni studenti mohou jít podívat, zakoupit si něco dobrého a užívat si vánoční atmosféry. Nezletilí žáci však musejí mít propustku podepsanou svým rodičem či poručníkem, protože v prostorách Prasinek za studenty škola neručí," objasnila mi v rychlosti mou nejasnost profesorka, „a já se tě ptám, zda už sis v kabinetu vyzvedla svou propustku."

Má odpověď byla blesková: „Ne, paní profesorko, nevyzvedla, protože mi ji nemá kdo podepsat. Můj táta je pryč a kdo ví, kdy se vrátí. A mámu nemám." Ticho. To jediné, co zanechala má přímá odpověď. V zadních lavicích to opět posměvačně zašumělo. „Pojď na chvíli se mnou," naklonila se ke mně a tlumeným hlasem mě požádala Minerva, „a vy máte konec hodiny. Ať už vás tu nevidím!" Usmála se vlídně na rychle se zvedající studentstvo před jejíma očima a sledovala, jak se jeden po druhém trousí dveřmi ze třídy ven na chodbu. Za pár minut jsme s profesorkou osaměly.

„Co se děje?" otázala jsem se otevřeně. Vůbec jsem nechápala, co má tohle všechno znamenat. „Pojď se mnou do kabinetu, tam ti vše vysvětlím," odvětila neurčitě na mou otázku Minerva a mírným gestem ruky mi naznačila, abych ji následovala.

A tak jsme společně mlčky opustily třídu míříce do kabinetu profesorky McGonagallové...