Brumbálova dcera

XI.

Nastal den D, den, na který jsem již dlouho dychtivě čekala - den mého odjezdu do Bradavic.

Táta musel jet sám a mě bez jakýchkoliv instrukcí vysadil na nějakém nástupišti uprostřed Londýna jen se slovy: „Devět a tři čtvrtě.” Zaraženě jsem se na něj podívala, on se jen záhadně usmál a zmizel - přemístil se.

Nyní jsem tedy stála uprostřed obrovského vlakového nástupiště mezi davy lidí dychtících po svém vysněném vlaku do neznáma. A kam teď? Co myslel tím devět a tři čtvrtě?

Zmateně jsem se vydala hledat sloup nástupiště s tímto číslem, vše bylo ale marné - našla jsem jen devět a deset. Co takhle se někoho zeptat? Rozhlédla jsem se davem; nikdo nevypadal jako kouzelník nebo někdo, kdo se v kouzlech alespoň trochu vyzná.

Slepě jsem se prodírala mezi mohutnými těly ostatních, až jsem do někoho narazila. „Jé, promiňte! Já nechtěla!” vzhlédla jsem a rychle se omlouvala, vtom jsem ale poznala osobu, do které jsem tak nevlídně narazila.

Byla to vysoká štíhlá zrzka s mohutnými kudrnatými vlasy - ano, Hermiona Grangerová. Zůstala jsem jen užasle stát, očima zkoumaje každý detail jejího obličeje. To je opravdu ona! Hermiona Grangerová!

„To je v pořádku,” mávla vesele rukou, což mě dost vyvedlo z míry, „jak se vlastně jmenuješ?” Touto otázkou mě naprosto dostala, nevěděla jsem co říct, a tak ze mě tiše vypadlo: „L - lilly...Lilly B - brumbál - ová...”

Mě samotnou překvapila nejistota mého hlasu, třásl se jako nikdy. Ona se ale jen pousmála: „Hezké jméno. Myslím ale, že ty tušíš, kdo jsem, ne?” Hlasitě se rozesmála.
Byla ještě krásnější, než-li jsem slyšela z vyprávění.

Zrzavé vlasy jí splývaly až po ramena a rámovaly její menší, trochu zakulacený obličejík se dvěma jasnýma očima, ve kterých jiskřily ohýnky štěstí. „M - můžu se t - tě na n - něco ze - zeptat?” vykoktala jsem, vzpomínaje na důvod tohoto incidentu.

„No ano, jen povídej,” usmála se sladce. Zhluboka jsem se nadechla a tiše se zeptala: „Kde je tady nástupiště devět a tři čtvrtě?” Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá ruměnec, bylo mi trochu trapně, že nevím, jak se dostat do nové školy.

Hermiona se však jen chápavě usmála - její úsměv byl lékem naprosto na vše: „Vidíš tamhleten sloup?” otázala se mě, nataženou rukou ukazujíce na jeden ze sloupů, lemovaný čísly devět a deset, „tak tamtudy.”

Vrhla jsem po ní nechápavý pohled. Jak mám asi projít zdí?! „Jak?” špitla jsem nakonec. „Však počkej, já ti to ukážu, ale musíme si pospíšit, za chvíli vlak odjíždí.”

Na ta slova popadla svá zavazadla naložená na vozíku a ještě naposledy se na mě ohlédla, v tom okamžiku se ale trochu zarazila: „Kde máš zavazadla?” Pokrčila jsem rameny. „Žádná nemám,” prohodila jsem letmo a prostě. To už ale Hermiona mířila přímo proti cihlovému sloupu, rozběhla se - to přece není možné - a znenadání byla pryč, sloup ji naprosto pohltil.

Zděsila jsem se; nestalo se jí nic? Rozběhla jsem se proto za ní. Už už jsem narážela do tvrdých cihel, když mi tváře ovanul teplý vzduch a já padla na zem.

Kde to jsem? Neohrabaně jsem vstala ze špinavého chodníku a rozhlédla se, nechápaje, co se stalo. Očima jsem se ale zastavila na velké bílé ceduli s číslem devět a tři čtvrtě; ano, konečně jsem tady!

Ale kde je Hermiona? Rozběhla jsem se nástupištěm, hledajíce svou novou společnici. Vtom mne ale zastavil vysoký štíhlý muž v uniformě, správně jsem uhodla že strážník.

„Kampak utíkáte, mladá dámo?” zeptal se mě poněkud ostře a nevlídně mě uchopil za rameno. „Hledám svou kamarádku, Hermionu Grangerovou.” Strážník se jen přísně usmál. „Tak ta již čeká támhle ve vlaku,” pokynul rukou přímo k obrovské černé supící lokomotivě v závěsu s mnoha vagóny.

„Děkuji,” usmála jsem se a už už běžela do vlaku, když se mne strážník ještě zeptal: „A máte jízdenku?” V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jak jsem jen mohla zapomenout na jízdenku?! Svěsila jsem hlavu a smutně jí zavrtěla. „V tom případě se obávám, že se letos do Bradavic nedostavíte,” povzdechl si strážník a z kapsy vytáhl zápisník a hůlku.

„Jméno?” „Lilly Brumbálová,” zahučela jsem zklamaně, pomalu se smiřujíce s pravdou, že ze mě nikdy čarodějka nebude.

Strážník se zarazil. „Brumbálová?” Prostě jsem přikývla. „Tak to je ale v pořádku, nastupujte, nastupujte, proč jste to neřekla hned?”

Opět jsem nechápala, ale na to již nebyl čas, jelikož se Bradavický express chystal ke startu. Rychle jsem nastoupila do vagonu a zamávala strážníkovi. Vlak se rozjel a já pochopila, že již není cesty zpět...