XVIII.

1.1K 50 8
                                    

Bylo to tak nádherné, ale všechno jednou končí, a tak se i tahle nekonečně krátká chvilka neúprosně chýlila ke konci; nahoře v ložnicích jsme zaslechli kroky.

„Už vstávají," podotkl Harry a pomalu vstal z měkké pohovky i se svým županem, „jdu na snídani a - " zarazil se s ukazovákem přísně na rtech, očima mne propálil jako tenoučký papír. „Nikomu ani slovo, jasný?" Kývla jsem a usmála se. Odešel.

Buclatá dáma za ním se zoufale falešným zpěvem zavřela vchod do společenské místnosti a já se zde opět ocitla sama, naslouchajíce hluku tam nahoře.

Stále jsem seděla na pohovce a přemýšlela; co to mělo znamenat? Byl to vtip? Bylo to domluvené? Nebo je to doopravdy...? Jestlipak to myslel vážně... Ale proč nesmím nikomu nic říct? Není to jedno? Vrtalo mi to hlavou tak, že jsem si ani nevšimla, že se do společenské místnosti vyhrnula skupinka dívek ze starších ročníků. Jen po mně hodily pohledem plným čirého nezájmu a opovržení a odešly stejně jako Harry. Povzdechla jsem si. Proč je to tak těžké?

Vtom ze dveří dívčí ložnice vyšly i mé ospalé kamarádky Abby a Ginny, obě rozcuchané a ospalé. „Kde je Amy?" zeptala jsem se ihned, aniž bych jim popřála dobré ráno. „Ještě spíííi," zívla unaveně Ginny a protřela si oči.
„Ona spí vždycky moc dlouho," mávla mátožnou rukou Abby, „jdu ji vzbudit," a zmizela opět za dveřmi ložnice.

Mezitím už Ginny neohrabaně sešla schody až dolů ke mně a zdrceně se svalila do jednoho z křesel u vyhaslého krbu. „A jak ses vyspala ty? Poprvé v nové škole..." usmála se mateřsky zrzka a otočila se ke mně. „Já... nevím...dobrý..." A to byla pravda. Spalo se mi...tak nějak divně. Ne že by byly postele nepohodlné, nebo něco takového, ale -

„AAAAA!!" prořízl prozatímní ticho vražedný výkřik linoucí se zpoza dveří dívčí ložnice. Okamžitě jsem vyskočila na nohy, ale Ginny jen mávla rukou: „To nic, to je jen Amy. Ječí tak každé ráno. Zvykneš si." Nejistě jsem se tedy opět usadila v pohovce a napjatě naslouchala těm podivným zvukům.

Pár chvilek na to se z místnosti vynořila udýchaná Abby, ještě rozcuchanější než předtím. „Schovejte mě!" vykřikla šeptem a začala chaoticky a nervózně pobíhat po prázdné společenské místnosti hledajíce ten pravý úkryt.

„Co se děje?" nechápala jsem a zaraženě sledovala kamarádčino podivné počínání. „To nic, na to si zvykneš," mávla opět otráveně rukou Ginny a dál se bez většího nadšení rozvalovala v křesle.

Mezitím se Abby stihla schovat za jedno z volných křesel. „Co se děje?" volala jsem polohlasně na Abby v úkrytu, ale ona mne odbyla pouhým ukazovákem na přísně stažených rtech.

Řekla jsem si, že to asi vážně nemá cenu a tak jsem vstala z pohovky a vydala se do ložnice převléknout. Když už jsem ale stála u dveří, vyřítila se z nich jako neřízená střela již převlečená a učesaná Amy a namířila si to rovnou k Abby. „A už tě mám ty vrahu mého spánku!" vykřikla hrozivě a zpražila ji nenávistným pohledem. Jen jsem se za ní ohlédla a odešla do ložnice.

Tam mne již radostně uvítal Perci, stále ještě zavřený v kleci. „Dobrý ráno," pozdravila jsem ho a dala se do převlékání; můj oděv se skládal opět z dlouhého černého hábitu školní uniformy, kterou jsem našla v kufru. Rozčesala jsem si dlouhé zrzavé vlasy a když už jsem se chystala k odchodu, dolehl ke mně hlas: „Tu sovu pusť do sovince."

Prudce jsem se otočila. Přímo proti mně stála Hermiona, také již učesaná a oblečená. „Hned tam dojdu, jen - " zarazila jsem se. Kde je vlastně ten sovinec? „Nevíš, kde to je, viď?" usmála se schovívavě, „stačí ale, když ho jen vypustíš támhle z okna, on už si najde cestu, neboj."

Překvapeně jsem na ni vykulila oči; pustit ho jen tak?! Vždyť se mu něco stane! Netrefí zpátky! Hermiona jako by slyšela mé myšlenky: „Však on se neztratí."

Dala jsem tedy na její radu a otevřela okno. Tvář mi ihned ovanul čerstvý ranní chladný vzduch, slunce již vystrkovalo zpoza východního obzoru svou čepičku a podle mého odhadu by za pár minut mělo celé vylézt na svět.

Chopila jsem se nejistě klece a otevřela ji. Perci nechápal. „Tak leť," poradila jsem mu. Nic. Ani se nehl. Krčil se u stěny klece a ustrašeně se na mne díval svýma temnýma kalnýma očima.

„Leť!" zvolala jsem na něho a on poslechl. Opravdu ladně vylétl z klece a zamířil si to rovnou ven z okna. Tam se však zastavil a ještě jednou na mne upřel tázavý kalný pohled. „Do sovince," usmála jsem se a on odletěl.

„No vidíš, že to jde," zasmála se Hermiona, „nejdeme na snídani?"
„Ale co Ginny, Amy a Abby?"
„Však ony nás dohoní."
Zamyslela jsem se; mám jít? Je to jedinečná příležitost a třeba tam bude i Harry... „Tak jo!" souhlasila jsem energicky a obě jsme se vydaly na snídani.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now