XXIV.

684 45 7
                                    

„Lilly?” oslovil mne tiše táta stále se ještě dívajíce ke dveřím a naslouchajíce pomalu se vzdalujícím krokům za nimi.

Stále jsem se choulila na lehké židli u kulatého stolku a obličej za záclonkou zrzavých kadeří skrývala v dlaních. Cítila jsem, že se mnou něco není v pořádku, ale netušila jsem co. I přesto jsem však zvedla hlavu a věnovala tátovi bolestný úsměv.

„Ano?” snažila jsem se skrýt své starosti, ale táta nebyl všemi uznávaným kouzelníkem jen tak pro nic za nic; hned poznal, že nejsem úplně v pořádku.

„Tak jak jde škola?” usmál se a hrál si na nic netušícího otce - nebo snad vážně nic netušil?

Dokonale mě touto otázkou zmátl, jelikož jsem tak trochu čekala, že řekne něco ve smyslu: ‚Co se děje? Jsi v pořádku? Stalo se něco?’ ale on doopravdy vypadal, že k žádné takové otázce nemá důvod...

Když jsem takhle přemýšlela s obličejem stále za zrzavou oponou, přitáhl si táta od vysokého ebenového stolu stejně tmavou a bohatě zdobenou židli a posadil se na ni pár kroků přede mě. Mezi námi nastalo trapné ticho a ode mne se očekávala nějaká odpověď.

„Ale jo, dobrý,” napřímila jsem se a mávla ledabyle rukou. Rozhodla jsem se, že tátovi zatím nic neřeknu.

„A co Harry?” povytáhl laškovně obočí a mně bylo jasné, na co naráží. Nejspíš si myslel, že jsme s Harrym nějací velcí kamarádi nebo tak, ale v tom se šeredně mýlí.

„No co by?” nasadila jsem nechápavý tón hlasu, „Prostě tady je, no. Ale ve tvých vyprávěních byl mnohem větší hrdina,” zazubila jsem se při posledním slově a táta mi úsměv oplatil.

„To víš, věci většinou nejsou tak, jak si je představujeme.” Náhle táta posmutněl a sklopil oči ke světlé dřevěné podlaze; co se to děje?

Tak teď už jsem nechápala vůbec nic, ale snažila jsem se své znepokojení skrýt za masku milého úsměvu a vyplnit to znovu nastalé husté nudné ticho. Nic takového se ještě nikdy mezi mnou a tátou nestalo.

„A... proč ses vůbec ptal na Harryho?” zajímala jsem se, aby řeč nestála a navíc jsem byla doopravdy zvědavá, proč se táta ptal zrovna na něj.

„No...myslel jsem...” Táta zvedl hlavu a se zamyšleným výrazem ve tváři se zahleděl kamsi daleko za mě. „Myslel jsem, jestli...no, však víš,” snažil se mne nějak donutit, abych dořekla jeho větu, já však absolutně netušila, co měl na mysli.

„Jestli co?” Co si to zase vymýšlí? Já vážně nevím, o čem to mluví.

„No, jestli...mezi vámi nepřeskočila nějaká...ehm, řekněme...jiskra,” pohlédl mi táta zmateně do očí a já poznala, že je v rozpacích. Ale proč? Může mi to někdo konečně vysvětlit?!

V samém rozhořčení jsem vstala ze židle a vztyčila se nad tátovou stařeckou postavou. Vypadalo to, jako bych měla v plánu mu ublížit, ale já jen nevěděla, co dělat s těmi všemi tolik závaznými otázkami v mé hlavě, na něž nikdo neznal odpověď.

„Lilly, řekl jsem snad něco špatně?” strachoval se táta a zdálo se, že poprvé v životě neví, co by měl udělat.

„Ne - teda ano - já nevím...” vykřikla jsem a rozběhla se ke dveřím. Nechtěla jsem už tátu ani vidět. „Počkej!” křikl za mnou ještě, ale to už za mnou s dlouhým vrznutím bouchly těžké vyřezávané dveře jeho pracovny.

Utíkala jsem. Nevěděla jsem kudy, kam a proč vlastně běžím, nevěděla jsem už takřka nic. Od té doby, co zmizela Nervózka se něco změnilo. Ale co, co?! Co se jen pokazilo tím hloupým kouzlem?!

Pádila jsem jako o život, kličkovala jsem mezi kolemstojícími a hlavou vrtícími studenty, přeskakovala schody, míjela sochy a obrazy až jsem nakonec nějakým pro mě nepochopitelným způsobem skončila ve staré dívčí umývárně ve druhém patře.

Rychle jsem za sebou zavřela dveře, zády, jimiž cloumal rychlý mělký dech, jsem se opřela o jedno z umouněných popraskaných umyvadel uprostřed místnosti, v níž jsem se tak náhle ocitla, a si ruce na prudce se vzdouvající prsa.

Kde to jsem? Co tu dělám? Jak jsem se sem dostala?

Teprve nyní jsem zpozorovala, že podlaha je pokrytá několikacentimetrovou vrstvou chladné lesklé vody, na jejíž hladině se odráží můj vyděšený obličej.

„Kdo vlastně jsi?” oslovila jsem posmutnělým hlasem svůj mihotavý odraz. Na tuto otázku jsem si však nedokázala odpovědět. Kdo tedy vlastně jsem?

„Jsem Uršula, Ufňukaná Uršula,” ozval se náhle poněkud pisklavý hlas za mými zády. Prudce jsem se za ním otočila, až se hladina pod mýma nohama rozčeřila. „Nemusíš se bát, holčičko, mrtví ti neublíží,” pokračovala dál ta neznámá dívka, já ji však stále nemohla zpozorovat, a tak jsem polekaně kroutila hlavou sem a tam. Co je zase tohle?

„Kde jsi? A co po mně chceš?” otázala jsem neznámou roztřeseným hlasem. „Bydlím tady a ty jsi sem tak vtrhla...a ještě se ptáš, co chci?! Říká ti něco slušné vychování?” utrhla se na mě a zdálo se, že jsem ji hned napoprvé dokázala úspěšně rozzlobit.

„Promiň,” špitla jsem tak trochu do prázdna, jelikož jsem stále nevěděla, kde Uršula je, „jestli ti tu vadím, odejdu. Stejně mě nikde nechtějí...” Svěsila jsem hlavu a pomalými čvachtavými kroky se vydala zpět ke dveřím, když mne má neznámá společnice zarazila: „Počkej! Já to tak nemyslela... Co se ti stalo?”

V tu chvíli jsem ji poprvé spatřila. Když jsem se mimoděk otočila, zjevila se přede mnou průsvitná dívčí postava se dvěma culíky na každé straně hlavy a velkými kulatými brýlemi na nose.

Maličko jsem se vyděsila, nečekala jsem, že bude Uršula zrovna duch, ale nic jsem nenamítala, posadila se na rozložitý parapet jednoho z velikých ušpiněných oken a dala se do vyprávění všeho, co mne tížilo. Vyložila jsem Ufňukané Uršule úplně všechno, co se mi tento školní rok zatím stalo, svěřila jsem se jí se všemi svými otázkami, na něž jsem neznala odpovědi a se svým strachem o ztracenou Nervózku.

Nevím, kolik času jsem tím strávila, rozhodně se ale za celou dobu mého vyprávění na chodbě nejméně pětkrát rozezněl ten podivný zvuk patřící nejspíše školnímu zvonku.

Když jsem skončila, na západní straně obzoru se za lesnatými kopci začalo smrákat. Slunce se koupalo v růžových červáncích a na východě se rýsoval mléčně bílý kruh měsíce.

„Lilly,” bylo to první, na co se Uršula po mém monologu zmohla, „ty...” zarazila se.

Odvrátila ode mne svůj brýlatý obličejík a pochmurným hlasem pronesla do náhle nastalého ticha: „Ty nejsi jako ostatní...”

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now