Brumbálova dcera

XXXIV.

Harry na nic nečekal, popadl mne za ruku a vyvedl mě z Velké síně až nahoru do Nebelvírské věže před portrét Buclaté dámy. Tam se konečně trochu zadýchán zastavil. „Ale ale, mladíku, kam ten spěch? Znáš heslo?" Harry s vypětím sil popadl dech, pohlédl na Buclatou dámu a bezmyšlenkovitě vydechl: „Caput draconis." Obtloustlá dáma ve zlatě orámovaném obraze jen pokývala hlavou a obraz se v tu chvíli vyklonil a otevřel nám tak vstup do Společenské místnosti naší koleje. „Tak kde ho máš?" vyprskl nedočkavě a zvědavým pohledem mne začal pozorovat.

Zarazila jsem se. Opravdu chci, aby něco tak intimního, jako je dopis od mého táty jen pro mě, četl někdo tak cizí jako je Harry Potter? Možná je vyvolený, slavný a co já vím co ještě, ale to přece neznamená, že musí číst můj dopis. „Když já nevím, jestli chci, abys ho četl zrovna ty. Co když v něm nic záhadného není a je to prostě jen dopis otce své dceři?" Můj udýchaný společník na mne zůstal jen ohromeně zírat. „Jak jako nevíš, jestli chceš?! Vždyť kdyby mě nebylo, tak by sis ho možná ani sama nepřečetla!" „No a co?! Je to můj dopis a já si s ním můžu dělat co chci!" osopila jsem se na něj a zmizela za dveřmi dívčích ložnic, kam se chlapci nikdy nemohli dostat, ať se snažili sebevíc - byly chráněny kouzlem.

Nechala jsem ho tam jen tak stát a sama došla až ke své posteli a ke kufru pod ní. Rukou jsem nahmatala jeho studené kovové držadlo a pomalu jej vytáhla z pod postele. Byl zaprášený přesně tak, jak jsem čekala, ale nezdržovala jsem se jeho mytím. S cvaknutím jsem ho otevřela a pod hromádkou špinavého prádla a několika knih jsem objevila onen tolik důležitý dopis.

Mám ho otevřít? Ano? A...nestane se mi nic?

A co by se ti asi tak mohlo stát?

No já nevím, jen...prostě mě děsí ta představa, že ho teď a tady otevřu.

A proč? Vždyť jsi sama řekla, že je to tvůj dopis a jsi jediná, která má plné právo jej otevřít. Tak už to nezdržuj a otevři ho!

Zhluboka jsem se nadechla a jediným prudkým pohybem porušila rudou voskovou pečeť na styku těla obálky a její chlopně, jež ji uzavírala. Pomaloučku jsem vsunula prsty do složeného drsného pergamenu a vytáhla z něj úhledně složený dopis přesně tak, jak jsem si to už tolikrát představovala. Odložila jsem obálku a s napjatým očekáváním rozložila onen popsaný kus pergamenu a dala se do čtení. Stálo tam:

Milá Lilly,

říkal jsem si, že by asi bylo slušné dát ti nějak vědět, kde jsem a kam jsem se tak náhle vypařil. Tuším, že ti tuto otázku nikdo ve škole neobjasnil a jsem za to rád, slíbili mi totiž, že o mé cestě pomlčí. Víš, moc rád bych ti tohle všechno sdělil osobně, ale je to složitější, než bych čekal. Když jsme se naposledy setkali v mé pracovně...no, sama si jistě vzpomínáš, jakou katastrofou to skončilo. Rozumím tvým pocitů a vím, jak se cítíš. Je více než těžké začít jako lusknutím prstu de facto nový život a najít si v něm přátele. Já ale věřím, že to zvládneš, jsi silné chytré děvče, sama jsi mne překvapila tím, jaké máš úžasné kouzelnické nadání. Profesorka McGonagallová z tebe má jistě velikou radost.

Ale co jsem ti chtěl sdělit; má cesta se vlastně týká tebe. To však neznamená, že si musíš brát mou nepřítomnost za vinu. Je to tolik složité a mně samotnému se daří jen stěží nacházet ta správná slova k tomu, abych ti nějak vlídně a srozumitelně vysvětlil, o co tu kráčí. Nejraději bych ti to osvětlil osobně, ale vzhledem k okolnostem, které mne donutily opustit Bradavický hrad se obávám, že to nebude tak úplně možné.

Ty totiž nejsi jako ostatní, Lilly. Nejsi jako tví spolužáci, jako ostatní kouzelníci na světě. Jsi jiná, už svým původem. Bolí mne u srdce, když sem píši tu smutnou pravdu, že vlastně nejsem tvůj otec a že jsi nikdy neměla svou pravou matku. Ani nevíš, jak moc mne mrzí, že ti to musím říct, ale je načase, aby ses tuto informaci dozvěděla. Až se vrátím zpět do Bradavic, vše ti ještě dovysvětlím.

Líbá tě

Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, tvůj otec

Jen co jsem dočetla poslední slova, chtě nechtě jsem se rozplakala.

Co je to zase za novinky? Jak může říct, že není můj otec? A kdo je tedy můj otec? Mám já vůbec vlastní rodinu? Žila jsem celý život ve lži? Co to má znamenat?! A proč je vůbec pryč? A jak se to týká mě? Proboha co mám dělat?! Celý můj život je v troskách...

Plakala jsem, hořce jsem řvala a pěstmi bušila do polštáře smáčeného mými vlastními slzami. Tohle bylo utrpení. Tohle byla bolest. Svíjela jsem se na rozestlané posteli a z očí se mi řinuly nekontrolovatelné proudy slz. Nedovedla jsem to zastavit. Cítila jsem se podvedena, obelhána. Svět se proti mně postavil, celý můj život se mi pod rukama roztříštil na milion střípků jako zrcadlo mě samé: já sama jsem se roztříštila. Sama jsem nebyla nic. Táta byl tou poslední planoucí nadějí někde v dáli za zenitem, ve kterou jsem věřila. A teď? Už nemám ani jeho. Má duše se bez lásky sama rozpadla na kousky a pomalu se obracela se v prach. Ač jsem to tehdy ještě netušila, začala jsem umírat...

Po nějakém čase, jenž se mi zdál jako věčnost, jsem si z tváře setřela slzy a roztřesenými prsty vložila dopis zpět do obálky. Tu jsem opět skryla před zraky krutého světa v kufru pod mou postelí a vyšla z ložnic přímo do Společenské místnosti, kde na mne ještě stále - překvapivě - čekal Harry.

„No konečně," hlesl bez pozdravu a vstal z jednoho z křesel, v němž se do teď unaveně rozvaloval a čekal na mne. Nereagovala jsem na jeho slova a jen se beznadějně svezla na malou prosezenou pohovku poblíž vyhaslého krbu. „Co se stalo?" polekal se a usedl rychle vedle mě. Ani jsem se nesnažila cokoliv zapírat. „Brumbál není můj otec."