Brumbálova dcera

XXXVI.

Byl to pro mne z neznámého důvodu neuvěřitelný šok. Vůbec jsem nečekala, že se vrátí, že se vůbec vrátí. Po tom, co jsem si přečetla jeho dopis jsem k němu cítila jistý odpor a nenávist - jeho slova, ač byla jen psaná, mě zabolela. 

Harry po mém boku též zbystřil a energicky mě zatahal za zápěstí, jako by měl pocit, že jsem si táty nevšimla - jak bych si vůbec mohla nevšimnout? „Hele, není to Brumbál? Tvůj táta?" Obrátila jsem k němu poněkud zděšený pohled svých zelených očí. „No jo, my o vlku a vlk za dveřmi." Na základě mé poznámky se trochu pousmál a stiskl mi pravou ruku. „To zvládneš, věřím v tebe," zašeptal důvěrně, elegantně mou ruku zase pustil a pokorně stál vedle mě a sledoval, jak se k nám blíží sám Brumbál, největší čaroděj všech dob, můj otec.

Jeho krok byl značně udýchaný, ale svižný a rázný, zdál se nezastavitelný. Nebo jsem z něj jen já měla takový pocit? Pák okamžiků na to k nám však přikráčel úplně a stanul před námi jako vysoká tyčící se hora. „Ahoj tati," pípla jsem, abych co nejdříve zahnala ve vzduchu se vznášející trapné ticho. „Ahoj Lilly. A ahoj Harry, kampak to máte namířeno?" šibalsky se na nás usmál, jako by se nic nedělo. 

Ještě než jsem stihla cokoliv odpovědět, odvětil za mě můj společník: „Původně jsme chtěli jít do Prasinek ke Třem košťatům, ale když jste dorazil, Lilly si s vámi jistě bude chtít popovídat...o samotě," otočil se s posledním slovem ke mně a nenápadně se pousmál. Bylo mi naprosto jasné, na co myslí. „No, bylo by to vhodné, ale nechci vám dvěma pokazit...ehm...schůzku," zazubil se pod vousy táta a poťouchle pozvedl obočí. Co to zase táta vyvádí? „Ať si Lilly sama zvolí, co je jí přednější," rozesmál se pár vteřin na to táta a upřel na mne své bledé modré oči. 

A do háje, pomyslela jsem si. Co teď? Co mám říct? 

Kradmo jsem se obrátila na Harryho, v jehož očích se zaleskla odvaha a odhodlání. Bylo to, jako by říkal: ‚Jdi do toho, ty to zvládneš!' A protože jsem k němu v těch pouhých několika málo uplynulých hodinách náhle pocítila  silnou vlnu důvěry a náklonnosti - což mne samotnou překvapilo - zhluboka jsem se nadechla a vyřkla svůj verdikt: „Promiň, Harry, ale musím s tátou ještě něco vyřešit...snad příště." A Harry se k tátovu jasnému údivu radostně zaculil a řekl jen: „To je v pořádku, já to chápu. Zatím se měj!" Načež mi potřásl rukou. „Na shledanou, pane řediteli," potřásl rukou ještě tátovi a skoro až odcupital zpět do školy. S tátou jsem tedy osaměla.

„Stejně je Harry zvláštní," rozesmál se poněkud zamyšleně táta, „ale má pravdu. Moc rád bych si s tebou promluvil, mám ti toho tolik co říct. No nic, nepůjdeme dovnitř? Tady je pěkná zima." Pokynul mi, abych šla zpět dovnitř do budovy školy a já jej bez jediného slova následovala. 

Se skřípěním jsem otevřela dveře a mou tvář náhle ovanul příjemně teplý vzduch uvnitř školy. Stoupali jsme s tátou mlčky po schodech až do jeho pracovny, kde jsem se usadila na své již obvyklé místo u malého lehkého kulatého stolku, na němž se ještě stále leskla mísa s čímsi, o čemž jsem již po tak dlouhé době pochybovala, že bude k jídlu. Táta si pak přitáhl od svého vysokého ebenového pracovního stolu stejně ebenově tmavou židli a posadil se naproti mně. Nastalo rozpačité ticho.

„Ehm...kde začít?" vynesla jsem nazdařbůh řečnickou otázku k rozbití toho do uší bijícího ticha. „Četla jsi můj dopis?" vyhrkl bez váhání táta a na své židli se mírně napřímil. S jeho slovy se mi stáhlo hrdlo a vyschlo mi na jazyku - bylo to podobné, jako stará dobrá Nervózka (jak dlouho už jsem ji necítila! kam se jen poděla?). Čekala jsem, že se na tuhle věc táta dříve nebo později zeptá, přesto jsem však na tuto otázku neměla v hlavě zformulovanou žádnou odpověď.

No, a co teď? Co mu hodláš říct?

Nemám ponětí, ale asi budu lhát...

Proč?

Víš jak je těžké o tom mluvit? O tom, že vlastně není můj táta?

Vím, ale je to pravda a pravda prostě někdy bolí. Zato si ale můžeš být jistá, že je to neměnný fakt. Tak co je lepší: žít v milé a krásné lži, nebo v kruté, ale neměnné pravdě?

Dej mi pokoj!

Copak můžu, když já jsem vlastně ty?

Fajn, řeknu mu pravdu, hlavně už sklapni!

V hlavě mi duněl rozhovor mě samé se sebou, přičemž ze mě táta ani na moment nespouštěl oči, což mě solidně stresovalo a situaci vůbec nezlehčovalo. Nakonec jsem ale přece jen řekla: „Ano, četla."

Výraz v tátově tváři se poněkud zasmušil. „A...co si o tom myslíš?" Byla jsem rozhodnuta říct mu pravdu stůj co stůj, zařekla jsem se, že už mu nebudu dál lhát. „Že je to děsivé zjištění, to, že nejsi můj táta," odvětila jsem s vážnou tváří a snažila jsem se neuhýbat pohledem, jenž mi však volky nevolky těkal po stále stejně neuklizené místnosti. Nervózně jsem si odhrnula pramínek zrzavých vlasů z obličeje a pokračovala: „Ale jestli ty nejsi můj táta, kdo jím tedy je? A kde mám matku?" 

Už už mi chtěl táta alespoň nastínit odpověď na mé dotazy, ale já ho rázně umlčela a pokračovala: „A kde jsi vůbec celou tu dobu byl? A jak to souvisí se mnou? Proč jsi mi to neřekl ještě než jsi odjel? Proč mi pořád všichni všechno tají? Proč jsi mi nikdy nic neříkal? Proč jsi mi celou dobu lhal?! Proč jsem celou tu dobu žila jen s informacemi, které jsem si musela sehnat sama? Proč jsi mě nikdy nebral mezi ostatní čaroděje a kouzelníky? Proč jsem celý život žila jen doma jako ve vězení?! Proč jsi mi nikdy nevysvětlil, co je to přátelství, co je to flirt a co je to ta slavná láska? Myslel sis, že jsem jako ty? Že jsem vševědoucí?! Tak to ses asi spletl, protože já. To. Nevím! Nejsem vševědoucí! Jak bych taky mohla? Vždyť vlastně nejsem tvoje dcera!"

V náhlém přívalu horečnatého afektu jsem na své tváři pocítila studivé slzy. Bylo to jako dejavu, připomínalo mi to mou hádku s Amy, Abby a Ginny. Zase mě tak záhadně zabolelo u srdce a já se na prosté židli mrštně schoulila do klubíčka. Propukla jsem v srdceryvný pláč - opět. 

Proč pořád tak pláču? Nejsem dost silná? Asi ne, nejsem. Uršula měla pravdu: ošklivá slova bolí nejvíce od těch, na kterých nám záleží. 

„Ale, zlatíčko, neplakej," naklonil se ke mně táta blíž a něžně mne pohladil po vlasech. „Nech mě být!" ohradila jsem se odtažitě a táta svou ruku rychle stáhl zpět. „Nemám ráda, když na mě cizí lidi sahají." „A copak já jsem cizí?" podivil se vousatý stařec a pohlédl na mě nechápavým pohledem. „No ano, jsi. Protože ty. Nejsi. Můj. Táta!" odsekávala jsem slova mezi vzlyky a snažila se zkrotit sama sebe - bylo to obtížnější než jsem čekala. 

„Lilly, copak to, že nejsem tvůj biologický otec mění něco na tom, že tě mám rád? Copak to mění něco na tom, že ty máš ráda mě?" Zvedla jsem k němu svou od slz rudou uplakanou tvář. Byl na mne jistě hrozný pohled. „Rodina není jen o krvi, Lilly. Rodina je hlavně o lásce, o důvěře, o vzájemné podpoře a víře v toho druhého. A já tě mám rád, i když nejsem tvůj pravý otec a ty nejsi má pravá dcera."

Zírala jsem na něho vlhkýma očima. Zase jsem ničemu nerozuměla. „Ale..." vydechla jsem, abych nabrala sílu na další slova, „ale já nevím, co je to ta láska."