Brumbálova dcera

XVI.

„Tak co tomu říkáš?” ptala se mne hned Ginny, sedící po mé levici a vychutnávající si jedno z nesčetných jídel, vonících síní.

„Já nevím...” vypadla ze mě upřímná odpověď, dokonale popisující veškeré mé dojmy. Popravdě řečeno jsem ze sebe od toho podivného výstupu nemohla setřást pohrdavé a výsměšné pohledy ostatních, což mě uvádělo do rozpaků.

„To bude dobré,” snažila se mě alespoň trochu uchlácholit Abby po mé pravici, vše bylo ale marné; stalo se přesně to, co jsem nechtěla. A já se tak těšila na Harryho Pottera...

Vtom mi po tváři přelétl letmý úsměv. Zvedla jsem prudce hlavu, až se mé zrzavé kadeře rozlétly po mých spolusedících a rozhlédla jsem se po studentech u Nebelvírského stolu; a opravdu, seděl tam.

Brýlatý usměvavý chlapec s neposednými uhlově černými vlasy a veselým úsměvem přes tvář, který jsem mu upřímně záviděla. V tu chvíli se mým tělem rozlil zvláštní pocit, který jsem v životě nepocítila. Co je to? Podobalo se to nervozitě, bylo to ale takové milejší, příjemnější, hřejivější.

Nervozita je jako nezvaný host, jako zlý vetřelec, toužící po mé roztřesené dušičce, nenáviděla jsem ji. Znala jsem ji již moc dobře. Zato tento pocit; byl jako sestra nervozity, jako stará známá, jež jsem ale cítila poprvé a teprve si s ní podávala ruku, teprve se představovala.

Tak jsem se na ten pocit zaměřila, že mi ani nedošlo, že sedím se vztyčenou hlavou a zírám na hrdinu školy. „Jsi v pohodě?” chytila mne pevně za rameno Ginny a zatřásla jím, chtíce mě probudit ze snění. „Co? Jo, jasný...” odvětila jsem pohotově, opět v kruté realitě.

Znovu jsem na sobě pocítila ty otravné vtíravé pohledy, ty oči všech zvědavců, nyní mi ale byly všechny ukradené; stále mi vrtal hlavou ten pocit, který nyní trochu polevil a vystřídala ho stará známá a mnou tak bytostně nenáviděná nervozita a strach.

Co jen dělá ten Harry Potter? Co to se mnou provedl? Něco ve mně mi ale říkalo, že ten podivný nový pocit je správný, že je přímo žádoucí a já prahla po jeho znovupocítění. Byl jako droga; potřebuji ještě, ještě a stále více a častěji!

Po večeři mne mé nové kamarádky zavedly do společenské místnosti Nebelvíru skrývající se za portrétem upovídané Buclaté dámy.

„Tak jsme tady,” pronesla slavnostně Amy, jen co jsme všechny čtyři stanuly na prahu útulné společenské místnosti, v jejímž jednom rohu praskaly rudé plameny dodávající tomuto místu jistý rodinný ráz.

„Je to tu pěkné,” usmála jsem se a rozhlédla se po místnosti; všude byly rozmístěny židle se stolky, u jedné stěny stála měkká pohovka a úplně vzadu se táhlo točité schodiště nejspíš nahoru do ložnic.

Vonělo to tu voskem a hřebíčkem se špetkou smrkového dřeva praskajícího v krbu. Vše bylo sladěno do zlatavě žluté a kašmírově rudé - to byly barvy naší koleje. Nad pohovkou visel velký erb se lví hlavou v rudozlatě kostkovaném poli - náš erbovní znak.

„Pojď, ukážeme ti ložnice,” vyzvala mne Ginny, táhnouce mě za rukáv ke schodišti vedoucímu ke dvěma dveřím. Později jsem zjistila, že vlevo jsou chlapecké a vpravo dívčí ložnice. Ginny vzala za lesknoucí se zlatou kliku a otevřela.

Před námi se otevřela dlouhá místnost s mnoha postelemi, z nichž jedna byla i má. „Perci!” vykřikla jsem šťastně, když jsem vedle své postele shledala svého opeřeného přítele, sedícího poslušně v kleci. Jen co mne zpozoroval, radostně hvízdl a začal poletovat po klícce.

„Klid, už jsem tady,” tišila jsem zvířátko a pomalu se k němu blížila, v očích jiskřičky štěstí. Ach, jak mi chyběl! Jen co se uklidnil, vytáhla jsem jej z klece a posadila si ho na ruku.

„Měla bys ho odnést do sovince,” podotkla Abby, hladíce sovičku po pískově žluté hlavičce. „Co je to?” zarazila jsem se. „To je místo, kde jsou všechny sovy,” vysvětlovala Abby, „dostávají tam něco k jídlu, bydlí tam, aby nedělaly nepořádek tady ve škole a každé ráno ti k snídani přinesou poštu.” To mne polekalo. „Ale Perci je ještě malý, netrefí!” „Však neboj,” smála se Amy, „ony ho to ostatní sovy naučí.”

Usmála jsem se a uložila Perciho zpět do klece. „Hned ráno tam s ním zaskočím,” informovala jsem vesele kamarádky a dala se do vybalování svého kufru jako ostatní.

Večerka se přikradla jako kočka, tiše a nečekaně. „Tak dobrou,” zívla Amy ospale a zhasla lampičku u své postele. „Dobrou,” následovala ji Abby. Už už jsem chtěla říct to samé, když se mi opět sevřel žaludek a hrdlo podivným pocitem stesku.

Posadila jsem se v peřinách a dívala se z okna vedle mě na hvězdy; byla jasná noc, jedna z posledních patřících létu. „Děje se něco?” zeptala se opatrně Ginny, stále ještě vzhůru. „Ne, to je dobrý,” povzdechla jsem si a zhasla lampu, „dobrou.”

„Dobrou,” ozvalo se ze tmy, kde již usínala zrzka s hnědýma očima. Já ale nemohla usnout, spánek ne a ne přijít.

Jak se asi má Harry... Spí už? Nechápala jsem, proč na něj pořád myslím a proč se při pohledu na něho cítím tak zvláštně. Kéž by alespoň tušil, kdo jsem... Musím se s ním seznámit! S tímto předsevzetím jsem konečně zavřela oči a upadla do říše snů.