Brumbálova dcera

IX.

Vyjeveně jsem hleděla na popsaný kus pergamenu a stále si dokola pročítala jeho obsah. Hlídáček, kletby, jež se nepromíjejí...co je to? Poděšený Perci se při pohledu na mé strnulé počínání zklidnil a ztichl jako pěna.

„Co je asi ten hlídaček?” otočila jsem se tázavě na sovičku v kleci, „a jak mi ho dali?” Položila jsem pergamen na stůl a počala se prohlížet od hlavy až k patě, nic jsem ale nenašla.

Zdrceně jsem se zhroutila do křesla v rohu místnosti a očima pražila hůlku nevinně ležící na stolku přede mnou. „Asi jsem neměla kouzlit, co myslíš?” otočila jsem se opět na Perciho, ten se ale jen choulil v koutě klece, stále poděšen tím náhlým sletem událostí.

„Už nikdy nebudu kouzlit,” slíbila jsem si náhle, „a táta se o ničem nedozví.” Nadšená svým novým rozhodnutím jsem vstala a uklidila hůlku i dopis tam, kde je táta nikdy nenajde.

Následně jsem skryla celý ten zvěřinec a jen co jsem s tím vším skončila, zaklepal někdo na dveře domu - táta. Nervózně jsem přicupitala ke dveřím a tiše je otevřela.
„Ahoj!” pozdravil mě hned zvesela táta. „Tak jak ses měla?” Jen jsem přikývla a zmizela v kuchyni u přípravy večeře.

Táta se posadil k jídelnímu stolu a bodře povídal: „Tak, školní rok je připraven k zahájení a...” Na chvíli se zamyslel. „Nechtěla ses mě náhodou na něco zeptat? Ohledně kouzel?” Jen jsem bez zájmu pozvedla obočí a dál se věnovala své večeři. Táta se jen podivil, ale neřekl nic.

„A kde máš vlastně hůlku?” napadlo ho pár okamžiků na to. Prudce jsem zvedla hlavu a pohlédla tátovi vražedně do očí. „Řekl jsem snad něco špatně?” nechápal, „co se děje, Lilly? Stalo se něco?”

V hlavě se mi rozpoutala divoká válka o to, zda své rozhodnutí tátovi sdělit, či ne. Ale ano, měla bys! Ne, bude se zlobit! Řekni mu to. Ne! Ano! Ne! Mozek se mi prudce vařil a šrotoval, nakonec ze mě nerozhodně vypadlo: „Já...nechci čarovat...,ale vlastně chci, jenže...nechci, nemůžu...já...chci...nechci...”

Jazyk se mi pevně zauzloval a já se zamotala do vlastních slov. Táta mě jen s ledovým klidem sledoval a když jsem umlkla, trpělivě se mě otázal: „A proč nemůžeš? Zakázal ti to snad někdo?” Sklopila jsem oči a zahleděla se hluboko do podlahy. „No...ano... ministr kouzel...”

Táta se jen zasmál. „Kornelius? Ten starý dobrák? Ale prosím tě... Jakpak jsi na to přišla?” Nyní jsem musela zvolit jednu z možností - ano nebo ne? Konečně...ono je to vlastně jedno. Táta na to stejně přijde... „No...poslal mi dopis a - ”

„Zkoušela jsi čarovat?” přerušil mě táta hned, jako by věděl, co mám na jazyku. Proviněně jsem přikývla. „Ukaž mi ten dopis.” Tátův pohled byl až děsivě klidný. Váhavě jsem opět přikývla a šouravým krokem došla ke skrýši. Když jsem se po chvíli vrátila, předložila jsem tátovi ten kus pergamenu a rychle uhnula pohledem.

Táta se začetl do řádků dopisu a já si jen po očku všimla, jak jeho bystré hnědé oči přebíhají po papíře sem a tam, tam a sem. Na konci se ale jeho oči zarazily a pozvedly se směrem ke mně, následovány tátovými podezíravými slovy: „Ty jsi použila kletby, které se nepromíjejí?!”

Cítíla jsem veškerou vinu, a tak jsem jen sklopila hlavu a uhnula pohledem. „To snad nemyslíš vážně?! Víš ty vůbec, co dovedou?!” Poprvé jsem slyšela tátův hlas takhle rozzuřen. Nejraději bych se v tu chvíli propadla do země a zmizela z jejího povrchu. Pro začátek jsem však jen nepatrně zavrtěla hlavou.

„Tak já ti to tedy povím...” pomalu vychládal táta a položil dopis na stůl. Zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění, v očích přísnou vážnost na život a na smrt.

„Víš... existují kletby, které běžní kouzelníci nepoužívají, jsou zakázané. Je sice dobré je znát, ale nesmíš je použít!” Vrhl po mně vražedným pohledem a pokračoval.

„První kletbou je kletba Imperius, s jejíž pomocí můžeš ovládat a využívat kohokoliv. Zlí kouzelníci toho ale využívají ke špatným činům.

Další v pořadí je kletba Cruciatus. Dovede člověka umučit k šílenství a někdy dokonce k smrti.” Dlouze se odmlčel, prázdně hledíce na obálku před ním. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Proč někdo takové kletby vymýšlí?

Posadila jsem se tiše na židli vedle táty, který znenadání pokračoval, jasně se mu ale třásl hlas. „A poslední kletbou, tou nejhorší, je Avada kedavra, smrtící kletba. Pokud někoho zasáhne, není mu pomoci...” Prudce uhnul pohledem a vstal ze židle.

Chvíli pochodoval po kuchyni sem a tam a nakonec zamumlal něco ve smyslu: „Půjdu nahoru, musím něco zařídit...” a odešel. Zůstala jsem tedy v místnosti sama. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že nějaká taková kletba existuje...