Brumbálova dcera

XLII.

Uplynulé události mnou otřásly mnohem více, než jsem vůbec kdy čekala. Nevím, co se ve mně změnilo, jaký malý přepínač v mé hlavě se to přepnul, ale ať už se stalo cokoliv, mělo to na mě veliký dopad. Ze začátku jsem to připisovala nepřítomnosti všech svých otravných spolužáků, kteří si ze mne každý den neúnavně utahovali, později jsem však tuto možnost jasně vyloučila a zůstal jediný činitel - Harry.

Harry. Harry, Harry, Harry. Pokaždé, když jsem jen pomyslela na toto jméno jsem se musela pousmát a zapýřit. Milovala jsem ho více než kdy předtím - možná proto, že předtím jsem si to nikdy nepřiznala. Jeho jméno již pro mne nebylo jen obyčejným slovem, jménem jako ostatní. To hloupé slůvko ve mně vyvolávalo mohutnou vlnu vzpomínek začínající už v mých dětských letech, kdy se stal hlavním chrabrým hrdinou Brumbálových napínavých historek. Všechny moje kroky v mém životě vedly k němu, k Harrymu Potterovi, k vyvolenému chlapci, jenž přežil. 

Je to snad náhoda? Často jsem si tuto otázku kladla, když jsem občas náhodou osaměla a nostalgicky pozorovala tichou chladnou zasněženou krajinu za oknem dívčí ložnice. Nikdy jsem nevěřila na náhody, na osud a podobné hlouposti, přestože jsem žila v kouzelnickém světě, kde jste naráželi na jednu neuvěřitelnost za druhou snad každý den. Osud se mi zdál více než jen hloupý - copak někdo může rozhodovat o tom, co udělám? Copak má někdo nad mým životem větší moc než já sama? 

Vánoce s Harrym byly doslova tím nejhezčím v mém životě. Nikdy jsem nezažila krásnější chvíle, nikdo mi nikdy nevěnoval tolik pozornosti a lásky jako On. Abychom mohli spát vedle sebe, lehávali jsme večer na rozložitém otomanu ve Společenské místnosti a jeden druhému předčítali z napínavých knih. Vychutnávala jsem si jeho milý vypravěčský hlas a horkou dlaň na mém rameni. Usínala jsem na jeho rameni a on mne za svítání budil něžnými polibky na líčka či krk. 

Často jsme pak spolu jen tak leželi na zádech, já s hlavou na jeho v pravidelných intervalech se vzdouvající hrudi, a jen mlčky sledovali bílý strop nad našimi hlavami. Mlčení s ním pro mne znamenalo víc než hodiny rozmluv s jinými. Prsty ladně přejížděl po mém těle, po vlasech, bocích, zádech, rukou i nohou. Oddala jsem se mu na milost a nemilost; on to věděl a patřičně si toho vážil. 

Naše nekonečné vycházky lesem byly tak dokonalé, že pro to ani sama nenacházím ta správná slova. Toulali jsme se nespoutaně okolní krajinou, zpívali si, dováděli ve sněhu, rozmlouvali o všem možném nebo jen mlčeli a pozorovali lesní obyvatelstvo. Každá vteřina s ním byla krátce nekonečná a zároveň nekonečně krátká. Čas s ním utíkal úplně jinak než doposud, jako by každá chvilka sama plynula v jistém toku milých událostí a zapadala do sebe jako puzzle, jehož jednotlivé dílky nakonec vytvoří obraz toho, co jsem bezmezně milovala. Život náhle nabral úplně jiné rozměry.

I přesto jsem však měla svá tajemství, věci, které jsem sice zahnala do tmavého kouta mé rozradostněné duše, ale ony mi stále nedávaly spát; pravda o mém otci, nezhojitelný šrám na mém srdci po hádce s Abby, Amy a Giny, neshody s Brumbálem, to všechno mě hluboko uvnitř hlodalo a způsobovalo podivné a mnohdy dokonce skoro nesmyslné noční můry, z nichž jsem se budila zpocená, udýchaná a vyděšená. Ignorovala jsem to s vírou, že to samo jednou odezní.

Byly to jediné věci, o kterých jsem se bála s Harrym mluvit. Ne snad proto, že bych se bála, že by se mi vysmál nebo mě poslal k šípku, ale nechtěla jsem ho tím zbytečně zatěžovat ani ho trápit. Věděla jsem již, že pravda je sice neměnný čirý fakt, avšak mnohem bolestivější, krutější a složitější než milá, veselá, snadno pochopitelná a společensky přijatelná lež. 

Lež se mi stala dvorní dámou, pomocnicí a věrnou společnicí, jež nikdy nezradí. Po pár naivních jednoduchých lžích jsem se brzy naučila lhát mnohem rafinovaněji, své nepravdy jsem zčásti zakládala na dohledatelných a doložitelných faktech, proto se pak na první pohled zdály jako panensky čistá pravda. Ta však zůstávala skryta úplně někde jinde...

Už mnohokrát jsem se odhodlávala k tomu se na to celé lhaní vykašlat a prostě to Harrymu všechno říct, ale pak mi na mysl přišla nová otázka: co Harry řekne na to, že jsem mu lhala? Co když se bude zlobit, že jsem mu tolik věcí neřekla? Kdybychom se pohádali, nepřežila bych to a můj život by dokonale pozbyl jakýkoli smysl. A to jsem přece nemohla dopustit!

Proto jsem občas na usínajícího Harryho černovlasou spokojenou tvář na svém klíně hleděla s nejistotou a obavami - co když už něco tuší? Co když mi nevěří? Podezírá mě? Lže mi snad? V očích se mi v takových chvílích leskl strach, jehož vlivem mi občas dokonce naskočila i husí kůže. Něco ve mně mi říkalo, že tyhle krásné chvíle nebudou trvat věčně a jednoho dne přijde chvíle, kdy se to celé v jediném okamžiku úplně zhroutí...