Brumbálova dcera

XVII.

Jen co mne slunce pošimralo pod nosem svými něžnými horkými paprsky jsem unaveně otevřela oči a rozhlédla se po ložnici; všichni ještě spali.

Pomalu jsem se protáhla a vysoukala se zpod peřiny. Za oknem právě vycházel zlatě růžový kotouč s posledními nádechy léta, krásné ráno. Jestlipak ještě spí...

Posadila jsem se před okno a pohroužila se do vlastních myšlenek, zahleděna do právě se probouzející rozpačité krajiny. Opět jsem přemýšlela nad Harrym a tím podivným pocitem.

Měla bych té emoci vymyslet jméno. Pojmenovala jsem ji Nervózka pro její obrovskou podobnost nervozitě. Nenuceně jsem se usmála nad svým skoro až dětským výmyslem; koho by napadlo, dávat emocím jména? Ale proč ne, že?

Potichu jsem vstala a převlékla se. Mám probudit ostatní? Ne, nechám je spát, je brzy - kolik je vlastně hodin? Tato otázka mi tak vrtala hlavou, že jsem se vydala hledat nějaké hodiny. Třeba budou nějaké viset dole ve společenské místnosti.

To byla celkem dobrá teorie, proto jsem se vydala si ji ověřit - to jsem ale ještě netušila, co mne tam potká.

Vzala jsem za kliku dveří ložnice a potichounku se vykradla ven, tiše za sebou zavíraje. Ladně jsem seběhla schody a rozhlížela se po hodinách, ale - koho to vidím?

Na pohovce u zdi nesedí nikdo jiný, než-li Harry Potter! Samotný Harry Potter! A je sám... Hypnotizovaně jsem se zastavila uprostřed chůze a zasněně se na něj zadívala; měl nádherné oči, kterými nyní přejížděl řádky velké knihy na jeho kolenou, unaveně skrčených před tělem.

Byl zachumlán v hebkém teplém černém županu a uhlově temné vlasy měl mnohem rozcuchanější než obvykle. Kulaté brýle mu na nose rozespale klouzaly dolů a on si je každou chvíli nasazoval zpět - tak ladný pohyb!

Když jsem se trochu vzpamatovala z prvotního milého šoku, začala jsem mírně panikařit - co teď?! Co mám dělat? Co mám říct? Pomoc! Nakonec jsem se zhluboka nadechla a pokračovala v hledání hodin.

„Dobré ráno!” ozvalo se znenadání za mými zády z pohovky. Jeho hlas byl pro mne tou nejkrásnější hudbou. Co mám jen říct?! Co když to pokazím?! „D - dobré,” vypadlo ze mě roztržitě a rozpačitě, neotočila jsem se k němu ale čelem; neměla jsem tu odvahu pohlédnout mu do očí.

„Hledáš něco?”  otázal se opatrně Harry zavíraje knihu na svém klíně. Mám mu to říct? Třeba mi pomůže... „Hledám hodiny - kolik je hodin?” „Tři čtvrtě na pět,” usmál se sladce, důležitě si prohlížeje své náramkové hodinky.

Konečně jsem sebrala trochu odvahy a otočila se; seděl tam, knihu zavřenou a usmíval se na mne. Jak mu to slušelo, i když byl po ránu rozcuchaný. Opět jsem v žaludku a hrdle pocítila Nervózku, zvládla jsem ale plynně mluvit a usmát se.

„To je tak brzy?” Přikývl. „Proč ještě nespíš?” zazubil se. „Nemůžu spát,” sklopila jsem oči k zemi a má odvaha byla rázem pryč. Nervózka nade mnou vítězila. „V pohodě, já taky ne,” tiše se zasmál Harry a zachumlal se více do županu, pak se ale náhle zarazil. „Není ti zima?” Zvedla jsem hlavu a pohlédla mu do očí - vážně ho zajímá, zda mi náhodou není zima? To je hezké... „Trochu...” přiznala jsem tiše a opět přišpendlila pohled k dřevěné podlaze místnosti.

„Pojď sem,” pokynul mi přátelsky rukou a pozval mě k sobě na pohovku. Pozvání jsem přijala a posadila se vedle něho. Nervózka pevně svázala mé ruce a nohy, dalo mi proto značně zabrat, abych dělala pokud možno přirozené kroky a do cíle vzdáleného tak půl metru dorazila v pořádku; a podařilo se, bylo to nyní 1 : 0 pro mne.

To, co ale Harry pár okamžiků na to udělal, mě dokonale ohromilo a vyvedlo z míry; vyvlékl z jednoho rukávu županu svou ruku a župan mi přehodil přes ramena, jak to jen bylo možné. Přitiskla jsem se k němu, abych se pod župan vešla celá a on se jen usmál a zeptal se: „Lepší?”

Přikývla jsem a intuitivně mu položila hlavu na rameno - nevím, jak se to stalo, proč jsem to udělala, ale prostě se to stalo. Co to dělám?! Lilly, klid! Ale když ono je to tak příjemné...

„Ty jsi tu první rok a už jdeš do druhého ročníku?” otázal se mne zničehonic Harry a přerušil tak toky našich myšlenek a několikaminutové rozpačité mlčení. „Jo,” přitakala jsem, stále ještě překvapena svým počínáním.

„Jakto?” ptal se dál. „Nevím, musím se zeptat táty,” pokrčila jsem lehce rameny. „A tvůj táta je vážně profesor Brumbál?” povytáhl obočí. „No, jo,” odvětila jsem prostě, což na něj nejspíš udělalo velký dojem. „To musí být super,” zasnil se s povzdechem na rtech.

„Ani ne,” zasmála jsem se, „je to celkem otrava, mít za tátu hrdinu všech kouzelníků.” Rozesmál se také. Ach, jaký měl krásný smích! Jako zvonění zvonků.

Smáli jsme se dlouho a povídali si o všem možném. Konečně jsem mohla slyšet všechny tátovy příběhy přímo od hlavního hrdiny, jak se mi o tom ani nesnilo. Bylo to nádherné. Ani zima už mi nebyla, ale nezahřál mě jeho župan, nýbrž jeho něžné city ke mně...