LVI.

286 22 1
                                    

A bylo to venku. Bylo po všem. Brumbál domluvil, tiše si setřel slzy, pomaličku roztřeseně vstal ze své židle a odešel, ani jsem nevnímala kam. Ostatně mi na tom ani příliš nezáleželo, hlavu jsem měla plnou nových informací; vířily mi myslí a děsily mne čím dál tím víc. Až po pár okamžicích mi došlo, že jsme s Harrym osaměli.

Mlčeli jsme, ale jinak než kdy předtím. Zbožňovala jsem naše mlčení, neboť nikdy nebylo tím trapným tichem, naše mlčení k nám promlouvalo, dokázali jsme spolu mluvit i beze slov. Když nad tím nyní tak přemýšlím, Voldemort to tak asi chtěl, když mě stvořil...

Teď se však naše mlčení stalo rozpačitým více než kdy dříve. Zdálo se mi, že Brumbálova slova mezi námi vybudovala vysokou neproniknutelnou zeď z faktů, které jsme si před před malou chvílí oba dva šokovaně vyslechli. Bála jsem se na něj pohlédnout a upírala svůj zrak k dotýkajícím se špičkám svých bot. 

Za jednoduchým dřevěným opěradlem své židle jsem zaslechla kroky; Harry se jal přecházet po místnosti sem a tam, od stěny ke stěně, a jeho kroky se nesly mrtvolným tichem vznášejícím se ve vzduchu. Mimoděk jsem se naň obrátila a spatřila jej s hlavou svěšenou a unavenýma očima sledujícíma jeho poněkud malátně přešlapující nohy. Po chvilce zaregistroval mé pozorování a zvedl hlavu. Naše pohledy se střetly a já cítila jistou nutnost něco říct, nezmohla jsem se však na nic jiného než na pouhé hloupé: „Promiň, Harry." Překvapivě se mi třásl hlas, jako by měl každou chvíli zkolabovat. 

Čekala jsem, že uhne pohledem, vezme za kliku dveří, odejde a už se do mého života nikdy nevrátí, ale on neodešel. Jen tak tam stál a zíral na mě jako na zjevení. Něco mi říkalo, že bych měla něco udělat, ale netušila jsem co. Trýznila mě myšlenka, že tohle všechno se děje kvůli mně, cítila jsem se za to odpovědna, a proto jsem toužila po tom to nějak napravit, alespoň zčásti, pokud je to vůbec možné. Ničil mě ten Harryho utrápený pohled, musela jsem přece něco udělat!

„Nevěděla jsem to, vážně ne. A jestli si myslíš, že jsem to celou tu dobu hrála...tak se pleteš, něco takového bych nikdy neudělala. Když jsem tě viděla poprvé, věděla jsem, že jsi jiný než ostatní, ale nevěděla jsem proč - nikdy by mě nenapadlo, že je to kvůli tomuhle..."

Má slova se zdála více než jen prázdná, byla zbytečná a jen tvořila zástěnku té hrůze, jíž jsme nyní čelili. Ale já nechtěla přestat, nechtěla jsem nás utopit v melancholickém tichu zklamání.

„Tehdy jsem neznala slovo láska a když mi ho holky řekly poprvé, nerozuměla jsem jim. Hledala jsem odpovědi, snažila jsem se zjistit, co to slovo znamená. A pak jsi přišel ty, ty ses stal tou odpovědí. Harry, já ještě nikdy neměla k nikomu takový vztah jako k tobě, ani k tátovi ne. Já vím, že to takhle Voldemort chtěl a že jestli chceme, aby jednou provždy zmizel z tohoto světa, musíme zničit všechny viteály, ale já ti teď říkám tu jedinou jistotu, kterou v životě ještě mám: miluju tě, Harry Pottere."

Na ta slova jsem se rozplakala. Schoulila jsem se na své židli do klubíčka a přitáhla si kolena až k bradě. Všechno se mi zdálo tolik nefér, proč, proč já? Proč musím takhle trpět? Co je to za život, mít jednu jedinou věc, kterou doopravdy milujete a pak zjistíte, že jste vlastně na světě k tomu, abyste jí svou láskou ublížili? To přece nejde!

Náhle jsem pocítila jistý tlak a teplo na svých ramenou. Harry mě objal a zabořil mi svou hlavu do zrzavých vlasů tak, jak to vždy dělával. Naplnil mne pocit bezpečí, přestože jsem moc dobře věděla, že bych právě tohle dělat neměla. „Harry, Harry, tohle nesmíme, ne, tohle přece nemůžeme," vzlykala jsem mu do paží a on mě k sobě ještě více přitiskl. „Na tom nesejde, Lilly, na ničem už nesejde, jen na tom, že tě taky miluju a vždycky milovat budu, jasný? Pamatuj si to. Voldemort může cokoliv, ale tohle mi nevezme," šeptal mi vlídně do ucha a něžně mě laskal po rameni. 

Bylo to to nejhorší, co se mi kdy stalo; ubližovali jsme světu i sami sobě tím, že jsme se milovali. Naprostá ironie osudu. Věděla jsem, že to tak nemůže být věčně a že se s tím musí co nejdřív něco udělat. Voldemort přece nemůže zvítězit jen kvůli naší lásce.

Mezitím co jsem se trochu uklidnila v Harryho objetí jsem začala přemýšlet, jak z téhle situace ven. Aby Voldemort padl, musí být zničeny všechny viteály. Nikdo pořádně neví, kolik jich je a kde jsou, ale jedno je jisté: jedním z nich jsem já, proto i já sama musím být zničena.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now