Brumbálova dcera

XXXIX.

Stále jsme si o něčem povídali, byl tolik komunikativní a přátelský, až mne to překvapovalo. Vedl mě uličkami malého městečka Prasinky nedaleko školy a ukazoval mi, co jaký krámek prodává s takovým elánem a energií, že jsem se na něj musela stále usmívat. Těšilo mě, že se někdo zajímá jen a jen o mě a nevěnuje pozornost ničemu jinému. Lichotilo mi to.

„Tak jsme tady," zazubil se na mne ve chvíli, kdy stanul před dřevěnými dveřmi, nad nimiž visela malá vrzající cedule s nápisem: U Tří košťat. „To je ono?" zarazila jsem se při pohledu na oprýskanou omítku budovy a vrzající vývěsku. „No ano," ujistil mě již poněkud schlíple a zatáhl mě dovnitř. 

Uvnitř to byl podnik celkem slušný, pár dřevěných stolů, barový pult se židlemi a to celé v kontrastu s šedou dřevěnou podlahou a stěnami. Nebyl to žádný luxus, ale zároveň mne to tu nijak nepohoršovalo. Usedli jsme za jeden ze stolů stojící u stěny, na níž viselo cosi, co jsem nedovedla identifikovat, a hned k nám přiběhla mladá rudovlasá štíhlá servírka a s milým úsměvem se nás zeptala, co si dáme. „Dva máslové ležáky, prosím," odvětil jí zdvořile Harry a jen co jsme opět u stolu osaměli, zeptal se mě: „Tak co, jak se ti tu líbí?"

„Jo, je to tu pěkné," pousmála jsem se a mimoděk se rozhlédla po místnosti. „Vím, že to není žádný luxus, ale je to nejvyhlášenější a nejlepší podnik, co znám," zkonstatoval, jako by slyšel mé myšlenky. Po chvíli rozpačitého ticha plného rozhlížení se po okolních stolech se mne zeptal: „Hele, jaké to vůbec je, být dcerou největšího kouzelníka všech dob? Nebo...s ním alespoň bydlet v jedné domácnosti," opravil se, když mu došlo, že můj táta ve skutečnosti můj táta není.

Přemýšlela jsem, co na to odpovědět, na něco takového se mě ještě nikdy nikdo nezeptal. Nikoho nijak zvlášť neuchvacovalo, že za svým křestním jménem nesu přízvisko Brumbálová. A ani mně samotné se to nezdálo nijak zvláštní.

„No, nijaké. Prostě normální," pípla jsem pýřivě v odpověď a Harry okamžitě zareagoval: „Vážně? Ale jak to, že umíš tak dobře kouzlit? Učil tě Brumbál doma? Nebo jsi měla nějaké soukromé hodiny? A proč jsi vůbec už ve druhém ročníku, když jsi tu první rok?"

Bylo to tolik otázek naráz, na mnohé z nich jsem sama neznala odpověď, proto jsem se značně zarazila a už už chtěla odpovědět, když k našemu stolu přiběhla rusovlasá servírka s naší objednávkou a opět milým úsměvem na rtech. Teprve když zmizela za barovým pultem jsem se nadechla k odpovědi: „Já ti vlastně sama nevím, jak to, že umím tak dobře kouzlit, nikdy jsem se neučila tak, jako třeba Hermiona a ostatní, vždycky mi šlo všechno samo. A vyrůstat v jedné rodině s Brumbálem fakt není žádná pohádka," zasmála jsem se a přišpendlila svůj pohled ke sklenici na vysoké nožce, jež mi před chvíli přistála před nosem.

„To se pije?" vzala jsem sklenku jemně do rukou a opatrně k jejímu obsahu přičichla. Vonělo to příjemně po karamelu a jablcích s drobným závanem alkoholu. „No ano," usmál se můj společník, vzal do rukou svoji sklenici a naklonil ji ke mně se slovy: „Na zdraví," načež jsme si s přátelskými úsměvy přes tvář připili. Lesklé průhledné sklo o sebe se slavnostním půvabem cinklo a já jej pomalu přiložila k ústům a napila se. Bylo to vynikající, sladké a zároveň trochu nahořklé.

„Je to vynikající," pochvalovala jsem si nápoj ve sklenici přede mnou a Harry jen přitakal. „Já vím - ostatně kdyby to nebylo dobré, tak bych to nepil." Zasmáli jsme se a on pak poněkud zvážnělým tónem pokračoval tam, kde jsme skončili. „Co je špatného na tom vyrůstat u Brumbála doma? Já si vždycky myslel, že to musí být skvělé. No, rozhodně to musí být lepší než u Dursleyových."

„Nic extra to není, celé dny jsem byla zavřená doma, jen občas jsem směla jít na zahradu a o Vánocích mě táta bral sebou mezi ostatní kouzelníky, ale jinak můj společenský život za moc nestál," mávla jsem rukou, abych alespoň zčásti zlehčila fakta, jež jsem nyní vyřkla, ale Harry je přesto bral vážně a se značně zakaboněnou tváří namítl: „Ale proč tě nebral ven? Ať byli Dursleyovi jacíkoliv, ven jsem mohl. Copak se bál, že bys něco vyvedla? Že by sis ublížila? Že by někdo ublížil tobě?" 

Jeho otázky byly více než na místě a mne samotnou překvapilo, že jsem si je nepoložila již dřív. Nikdy jsem tímhle způsobem nepřemýšlela. „Já vážně nevím. A proč jsem ve druhém ročníku nevím zrovna tak. Nic mě neučil, nepouštěl mě ven, neměla jsem kamarády. Vlastně..." Náhle mi došlo něco podivného a hlavně děsivého. „Vlastně jsem tam jen přežívala, on mě jen živil a šatil, nic víc." „Ale proč?" nepřestával se divit Harry a bříšky prstů pravé ruky netrpělivě bubnoval do dřevěné desky stolu. „A nemůže to mít nějakou souvislost s tvými rodiči? Třeba byli nějak významní a tvoje jméno jako jméno jejich přeživšího potomka by vyvolalo...zmatek. Ne ne, to je hloupost, to nedává vůbec žádný smysl," uvažoval nahlas a oči pevně upíral daleko za mě na dřevěnou stěnu.

Jeho myšlenky však nebyly tak hloupé, vezmeme-li v potaz, kdo byl můj pravý otec. Možná se jen táta bál, aby ze mě nevyrostlo takové monstrum jako z Toma Raddla, Voldemorta. Proto mě izoloval od okolního světa - abych se případně nemohla nijak setkat se Smrtijedy nebo s jinými zastánci Pána zla. Bál se, že by se ve mně mohla probudit ta nestvůra, jíž jsem zdědila po svém pravém otci!

Tato nová a dost věrohodná myšlenka mnou otřásla, ale nedala jsem na sobě nic znát a abych nějak zakryla úlek zračící se v mých očích, sáhla jsem po své sklenici a svlažila si hrdlo sladkým alkoholickým nápojem. Harry mezitím zamyšleně mlčel.

Když jsem dopila a postavila sklenici zpět na své místo, pokusila jsem se odvést řeč jinam otázkou: „A jaké to je být Harry Potter, ten vyvolený?" Harry, vytržen z přemýšlení, mi věnoval pohled plný pochyb. Na co asi myslel?

„Taky to není nic moc zvláštního, spíš naopak," odpověděl mi nakonec a pokračoval: „Cítím se zodpovědný za to všechno, co Voldemort napáchal, za všechny mrtvé jeho rukou. A čím jsem starší, tím víc cítím, že jednou ho budu muset zničit, že to bude dlouhá cesta plná nástrah a složitých překážek, ale že to prostě musím udělat, abych ho jednou provždy zabil. Cítím, že se už brzy vrátí." 

Jeho ponurý monolog se stal jen potravou pro mé obavy z nové teorie o mém pravém otci. On a vrátit se? To přece není možné!

„A máš už nějaký plán?" vyzvídala jsem, lstivě kryjíc svůj strach a nejistotu. „Popravdě řečeno ne, absolutně nevím, jak to udělám a navíc bych řekl, že to nebude jako zabít obyčejného kouzelníka - prostě Avada kedavra. Myslím, že to bude složitější. Víš, vloni jsem se setkal s Tomem Raddlem osobně - vlastně s jeho vzpomínkou - protože s pomocí Ginny otevřel Tajemnou komnatu a dostal se tak k Baziliškovi. Vzpomínám si, že tenkrát jsem musel zničit ten deník, ve kterém byl Tom, kousek Voldemorta, abych ho zabil - nebo alespoň tu vzpomínku. Jestli takhle budu muset zničit všechno, k čemu měl Voldemort nějaký vztah, tak nevím, jak to udělám, protože nikdo neví, kolik těch věcí je."

Mluvil dlouho a zachmuřeně, jeho předešlý veselý a upřímný úsměv se vytratil. Už už jsem chtěla něco dodat, když k nám zase přiběhla ona servírka a slabým hláskem nám oznámila: „Musím vás informovat, že náš podnik za pár minut zavírá, proto vás prosím, abyste zaplatili a odešli." Harry jen kývl v souhlas a do křehounké dlaně jí vložil pár zlatých mincí. Poděkovala, odnesla naše již prázdné sklenice a my se beze slova zvedli k odchodu. 

Harryho slova mi ležela v hlavě a já byla rozhodnuta, že jakmile spolu budeme úplně sami, řeknu mu pravdu o svém otci.