XXXVIII.

468 28 0
                                    

Nevnímala jsem, kam běžím, bylo mi to úplně jedno. Nohy mě prostě někam nesly. Hlava mi třeštila tím obrovským množstvím myšlenek.

Jak je to možné? Proč mě nezabil už tehdy? Proč mě nenechal v sirotčinci? Stane se ze mě nový Pán zla? Copak jsem vážně tak zkažená? A kdo je moje matka? Proč se mě neujala ona?

Do reality jsem se vrátila teprve ve chvíli, kdy jsem stála udýchaná těsně před obrazem Buclaté dámy a opírala se o jeho zlatý rám. „Co je to za neslušnosti, sahat cizím na rám!" ohradila se svým poněkud pisklavým hlasem Buclatá dáma, čímž mě bezpečně postavila nohama zpět na pevnou zem. Ve spěchu jsem se napřímila, zadrmolila heslo a dáma z obrazu mne s ohrnutým nosem a povýšeným pohrdavým pohledem vpustila dovnitř do Společenské místnosti mé koleje, Nebelvíru.

Mým očím se naskytl pohled na praskající oheň v malém krbu, jenž dodával celé scéně menší nádech útulnosti domova. U krbu v červeně čalouněném křesle s vysokým opěradlem a područkami, na nichž lenivě spočívaly jeho lokty, seděl Harry s knihou před očima. Jen co jsem hlasitě a nemotorně vpadla do místnosti, přerušil své čtení a začal pátrat po autorovi toho rámusu - tedy po mně.

„Ahoj!" roztáhl své kypré rty v úsměv a odložil knihu na malý stolek po jeho levici. „Tak co táta?" vyhrkl jen co jsem unaveně hlesla něco ve smyslu pozdravu. Na jeho otázku byly jen dvě možnosti odpovědi.

Tak co, řekneš mu pravdu? Měla bys, sama víš, že se lží není radno si zahrávat.

Ani mě nenapadne! Vidíš, co všechno udělala ta moje slavná upřímnost?! Všechno jen zničila! Nechci mluvit pravdu, pravda je zlá a bolestivá!

Jako bych tě nevarovala, že? Zato si teď ale můžeš být jistá tím, kdo je tvůj pravý otec.

A k čemu mi to je? Je to jen trápení navíc... Ne, pravdu mi říkat nebudu.

Jak chceš...

„Úplně v pohodě," usmála jsem se bolestně a plácla sebou do jednoho z okolních volných křesel. Opět jsme tu byli s Harrym sami. „Vážně? A co ti řekl na ten dopis? Už víš, kdo je tvůj táta?" S touto otázkou se mi roztřásly rty a značně zpotily ruce. Lhaní pro mě bylo najednou - když jsem se naučila mluvit upřímně - šíleně těžké. Přemohla jsem se však a řekla jen: „Jo, prý když jsem byla malá, tak moje rodiče zabil Voldemort a já po nich zůstala jako sirotek. Abych nemusela do sirotčince, vzal si mě táta k sobě." Musela jsem uznat, že má lež zněla více než věrohodně, kdybych neznala pravdu, sama bych té informaci jistě snadno uvěřila.

„Aha," povzdechl si můj černovlasý společník a zahleděl se zamyšleně kamsi daleko za mě. „Děje se něco?" Jeho chování se mi zdálo zvláštní, nikdy se snad nechoval takhle sklesle.

„Ne nic, jen...nevím, jestli to víš, ale Voldemort mi taky zabil rodiče."

„Ano, já vím."

„A já jednou zabiju jeho a všechny, kdo s ním jakkoliv souvisí."

Jeho poslední věta mnou značně otřásla, ale nedala jsem na sobě nic znát. Mezi námi se náhle rozlilo husté neproniknutelné ticho. „Hele, nepůjdeme na ten máslový ležák? Pozval jsem tě přece," zazubil se náhle zničehonic a v očích mu svitl plamének naděje a odhodlání. „Ale venku už je skoro tma, neměli bychom nikam chodit takhle pozdě. McGonagallová říkala-"

„Stará McGonagallová toho nakecala," rozesmál se, „ale když sám Harry Potter, ten vyvolený, pozve někoho na máslový ležák ke Třem košťatům, tak svůj slib dodrží." Smál se a dal si záležet, aby slovo vyvolený vyslovil s tou nejprůhlednější důležitostí a milou ironií. Chtě nechtě jsem se začala smát také. Jeho úsměv měl kouzelnou moc a pokaždé, když se zjevil na jeho tváři, musela jsem mu jej opětovat.

„No vidíš, jaká je se mnou legrace. A to jsme teprve na začátku. No tak, půjdeš?" neupouštěl od své původní otázky a já pod křídly čiré radosti upřímně souhlasila. Už dlouho jsem se necítila tak šťastná jako s Harrym.

Vstali jsme tedy z rudých křesel a oba si ve svých ložnicích vyzvedli něco teplejšího na sebe. Když jsem se horlivě přehrabovala v chaoticky uspořádaném kufru, narazila jsem na tátův dopis, pečlivě uložený v pergamenové obálce. Při pohledu na ni jsem opět trochu posmutněla. Celý život se mi najednou zdál neuvěřitelně nefér. Proč jsem nemohla být normální jako ostatní?

A pak mě tak napadlo: Harry přece taky není jako ostatní. Při té myšlence jsem se lehce usmála, popadla svůj poněkud ošoupaný svrchník, s cvaknutím kufr zavřela a vrátila pod postel. Bylo mi skvěle a k mému vlastnímu překvapení jsem se těšila na každou novou chvíli strávenou s Harrym.

Brumbálova dceraKde žijí příběhy. Začni objevovat