Brumbálova dcera

XXXV.

„Jak to, není? A kdo je teda tvůj táta? Co to meleš za nesmysly? To ti Brumbál napsal?" Harry stále nebyl s to pochopit tu tolik zvrácenou informaci. Měla jsem co dělat, abych před jeho jasnýma zelenýma očima nepropukla v pláč. „Prostě není. Sám to napsal." Už už se o mě pokoušely vzlyky, ale já je statečně polkla. Můj společník si toho však všiml a  věnoval mi soucitný pohled. „No tak, nebreč. Pořád máš přece mě. A já ti slibuju, že tvého tátu najdu."

Svými slovy mne dojal. Bolelo mě u srdce, byla to jedna z těch podivných neidentifikovatelných bolestí, které jsem nikdy plně nepochopila a nedovedla je skrývat tak mistrně jako ostatní bolesti, ani jsem s nimi nedovedla bojovat nebo se jim nějak bránit. Vždy jsem ji považovala za neléčitelnou. Ale Harry mi nyní několika hloupými slovy dokázal, že na ni přece jen lék existuje. Hned se mi udělalo mnohem lépe a po uplakané tváři s rudými líčky mi přeběhl úsměv. 

Pár vteřin na to mě objal. Svými silnými pažemi mne pevně přitisknul ke své pravidelně se vzdouvající hrudi a já ucítila jeho vůni, pergamen, jehličí a dýňový džus. Odevzdaně jsem zabořila svou těžkou hlavu do jeho ramene a zavřela oči. Poprvé za celou dobu, co jsem studovala v Bradavicích, jsem pocítila pocit bezpečí. Věděla jsem, že kdyby se nyní cokoliv stalo, Harry je tu se mnou a ochrání mě stůj co stůj. 

Pravou rukou mi jemně přejížděl po hustých zrzavých vlasech a šeptal: „Už je to dobré, ššš, jsem tu s tebou." Mým tělem proudilo teplo jeho těla. Bylo to kouzelné a já si z celého srdce přála, aby tenhle magický okamžik nikdy neskončil. 

Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstali, ale po nějaké době jsem se přece jen odtáhla a nevyhnutelně se pak naše oči srazily v dlouhém pohledu. Mile se usmál, čímž mne nakazil a já se usmála taky. „Dobrý?" prolomil to čarovné ticho mezi našimi rozpačitými úsměvy. Jen jsem kývla hlavou, nebyla jsem s to cokoliv říct, úplně mi vyschlo v krku a slova mi vázla na jazyku. Co je to zase za pocity?

„Navrhuju napsat Brumbálovi zpět, protože to vypadá, že se do Bradavic na Vánoce jen tak nevrátí, abychom si s ním promluvili z očí do očí," vynesl svůj návrh Harry a začal zamyšleně pochodovat po Společenské místnosti. „Když já nevím," odhodlala jsem se konečně ke slovu, „nebylo by lepší nechat si to prostě projít hlavou a počkat, až se vrátí? Jednou se přece vrátit musí."  Černovlasý chlapec se ve všem dumání podrbal na hlavě a po chvilce hustého ticha se ke mně opět obrátil se slovy: „Asi máš pravdu, necháme to trochu uležet a pak uvidíme. Hele, byla jsi už v Prasinkách? Máš propustku?" 

Harry mění témata jako ponožky, pomyslela jsem si a rudé rty se mi mimoděk zkroutily v úsměv. „Ne, ještě ne, ale propustku mám." „No tak na co čekáme? Zvu tě na máslový ležák!" uzavřel věc rozjařeně a namířil si to rovnou k východu ze Společenské místnosti. Vesele jsem jej následovala, ani by mě nenapadlo s ním nesouhlasit. „A co je to ten máslový ležák?"  „To za chvíli uvidíš," šibalsky se pousmál a vedl mne po schodech dolů k východu z Bradavického hradu. Už už jsme opouštěli budovu školy, když jsem náhle přímo proti nám zahlédla vysokou mohutnou postavu s dlouhými stříbřitými vousy. Táta se vrátil...