XXIX.

528 35 3
                                    

První hodina uběhla mnohem rychleji, než jsem očekávala. Profesor Snape mi nikdy nebyl příliš sympatický, protože mě pokaždé vyvolal přesně ve chvíli, kdy jsem nedávala pozor a přemýšlela nad zajímavějšími věcmi než jsou obranná kouzla, takže jsem na jeho otázku výlučně odpovídala v lepším případě špatně, v horším pak vůbec.

Dnes jsem ale měla překvapivé štěstí a Snape si mě za celou ani nevšiml. Když se z dlouhé školní chodby opět ozval ten osvobozující neidentifikovatelný zvuk nahrazující školní zvonek, vykřikl Severus do vstávajících a pomalu odcházejících studentů: „Nezapomeňte, že se blíží Vánoce a s nimi i každoroční návštěvy Prasinek. Propustky si můžete vyzvednout u profesorky McGonagallové." Jeho hluboký hlas však brzy zanikl v náhle vzniklé vřavě vyvolané koncem táhlé nezáživné hodiny.

Co jsou to ty Prasinky? Proč musíme mít propustky? K čemu je to dobré?

Nad tím jsem přemýšlela, když jsem sestupovala po chladných šedých kamenných schodech dolů k učebně lektvarů. V samém zamyšlení jsem si ani nevšimla, že se proti mně blíží Abby, Amy a Ginny, které měly mít shodou náhod společně se mnou právě tuto hodinu.

„Ahoj Lilly," zaslechla jsem jako z dálky Abbyin milý hlas, přestože stála již jen pár metrů ode mě. Neodpovídala jsem na její pozdrav, jelikož jsem se pod přívalem myšlenek nezmohla na jediné slovo.

„Lilly!" navazovala na černovlásčin neopětovaný pozdrav Amy, svižným krokem přikráčela až ke mně a silně zacloumala mým ramenem. Teprve v tu chvíli jsem se vrátila zpět do reality a nohama stanula pevně na zemi.

„Cože? Jé, ahoj Amy!" pípla jsem zaskočeně s mírným nádechem nervozity. „Holka, jsi v pohodě?" strachovala se o mne Abby, která mezitím i s Ginny v závěsu dorazila až  k nám, „poslední dobou se chováš nějak divně. Je všechno v pořádku?"

Pískalo mi v uších a hučelo v hlavě, jak jsem tak stála mezi třemi dívkami se starostmi zkřivenými tvářemi. Neznala jsem příčinu tohoto mého stavu, ale rozhodně to bylo k nevydržení a dávalo mi značně zabrat, abych se chovala co nejnormálněji a nejpřirozeněji.

„Jo, jsem v pohodě, všechno je v pořádku, vážně, jen jsem se trochu zamyslela," snažila jsem se ukojit jejich skoro až chorobnou starostlivost o mé psychické zdraví a v zoufalství jsem upřela unavené oči na vzdálený konec sivé chodby, na niž se mi naskytl pohled mezi vlasatými hlavami kamarádek. 

„No, nevypadáš moc dobře, jsi taková bledá," namítala s vážnou tváří Amy a dlouhými prsty pravé ruky si v zamyšlení mimoděk zajela do zlatavých vlasů. Obrátila se k Abby a něco jí důležitě sdělila, to jsem však vůbec nevnímala - spíše jsem se zaměřila na Ginny.

Za celou dobu, co jsem je ke své smůle potkala, se neozvala ani slovem, nevydala ani hlásku a její obličej se zdál nedostupný, oči permanentně upřené k zemi plné vzdoru. Co se jí asi stalo? Někdo jí ublížil? Ale kdo a proč?

„Ginny?" houkla jsem neurčitým hlasem k zrzce skrývající se úplně vzadu ve stínu debatujících kamarádek a zastavila tak jejich bzučivou zvukovou kulisu; obě se naráz zarazily a věnovaly mi nechápavý pohled. „Ptala jsem se na Ginny, ta jediná tady vypadá nějak sklesle," snažila jsem se bránit před jejich pohledy, jež se pomalu začínaly měnit ze zaražených na zlostné. 

„Ani na ni nemluv, Lilly," napomenula mne poněkud ostře blondýnka, „myslím, že už to stačilo, nemyslíš?"  Nechápala jsem. Zatímco do mě ty dvě energicky zavrtávaly své pohledy a Ginny se snažila hrát si na nepřítomnou, probírala jsem si v rychlosti v hlavě všechno, co jsem té tolik milé a přátelské zrzce jen řekla, že je nyní tak smutná. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nebyla jsem schopna vybavit žádná slova vyřčená mými ústy, jež by ji mohla nějak zranit nebo jí ublížit.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now