Brumbálova dcera

XXI.

Potom, co jsme si ještě v dívčích ložnicích vyzvedly své učebnice, jsme se vydaly vstříc jedné z mnoha učeben.

Ginny mne vedla křížem krážem přes celý Bradavický hrad, nahoru, dolů, doleva, doprava...nakonec jsem se vzdala naděje, že vím, kde jsem.

Konečně se zastavila před jedněmi z mnoha velkých křídlových dřevěných dveří a hrdě na ně ukázala prstem. „Tak tady se většinou učí přeměňování s profesorkou Minervou McGonagallovou,” pronesla přednašečsky a pousmála se, „já mám její hodiny moc ráda.”

Přeměňování. Hm...co by to tak mohlo být? Že bychom měnili nějaké věci na jiné? „A je to hodně těžký?” vypadlo ze mě po chvíli možná až přehnaně roztřeseným hlasem. Poprvé za celou dobu jsem si uvědomila, že jsem neskutečně nervózní.

Budu první rok na první hodině a budu se učit s druhým ročníkem něco, co jsem v životě neviděla. A navíc tam nikoho krom Ginny, Abby a Amy neznám. Co když se mi budou smát, že mi to nejde? Co když to nezvládnu? Co když...se zhroutím?

„Lilly? Jsi v pohodě? Vypadáš nějak bledě,” starala se Ginny, „nemusíš se bát, není to moc těžké. Budu tam s tebou.” Její slova mi byla alespoň částečnou útěchou a já díky nim získala alespoň trochu síly pro malý pokřivený úsměv, s nímž jsem v závěsu za zrzkou vešla do učebny.

Byla to v podstatě jen obyčejná místnost, vpravo ode dveří stála u zdi tabule s vysokou katedrou a stupínkem, proti nim byly ve třech řadách úhledně rozestavené prostorné lavice vždy pro dva studenty. Úplně vzadu se pak leskla skla několika vysokých průhledných skříní s vycpanými zvířaty, jaká jsem ještě nikdy neviděla. 

Poslední řady lavic již byly obsazeny skupinkou smějících se dívek a neposedných chlapců, jenž pořád o něčem živě diskutovali a culili se.

Nervózníma očima jsem proskenovala obličeje všech přítomných a zastavila se na dvou naprosto odlišných: Harryho a blonďatého, na můj vkus příliš nagelovaného chlapce, jenž mi podezřele moc připomínal Draca Malfoye z tátových vyprávění; tam hrál skoro pokaždé jakousi zápornou roli. Možná také proto mi záda opět pohladil mráz a zanechal po sobě strniště husí kůže.

„Ahoj všichni,” pozdravila milým tónem má společnice a bezstarostně se usadila do lavice před Harryho a Rona. Zhluboka jsem se nadechla, abych alespoň částečně potlačila opět ke slovu se hlásící Nervózku a zabránila jí v převzetí moci nad mým chvějícím se tělem.

„A - ahoj,” zvedla jsem konečně stydlivé oči od dřevěné podlahy a bolestně se usmála. „Ahoj,” odvětili mi všichni sborem a dál si mě naštěstí nevšímali - tedy až na odporně slizského Draca Malfoye.

„To jsi ty! Ta Brumbálova dcera!” vykřikl popuzeně a ukázal na mne světlým ukazovákem pravé ruky. Oči měl chladně modré jako rozbouřený oceán, v němž se každý jemu nelibý člověk nahned utopí. Nagelované, dozadu sčesané uhlazené blond vlasy se mastně leskly od světla z oken po pravé straně místnosti.

Ještě než jsem se zmohla na jakékoliv slovo, promluvil Harry: „No a co?” Tolik mě překvapilo, že vůbec něco řekl a ještě navíc to znělo, jako by mne bránil. Ach, jak milé!

Ale já se chtě nechtě začala cítit poněkud trapně, jelikož jsem měla vlastně strach z obou a navíc jsem nevěděla, co na to všechno říct. Byla jsem nervózní z Harryho a vystrašená z Draca.

„Všichni jí nadržují,” vyplivl opovržlivě Malfoy a hodil po mně nenávistným pohledem, „měla být mezi prvákama. Tak jakto, že není?! To je tak geniální nebo co?!”

To slovo geniální mne v tu chvíli zasáhlo nejvíce, protože jsem vycítila, že naráží na tátu, na to, že on je skvělý kouzelník a ode mne se tiše očekává, že budu jako on - přesně o tom mluvily tehdy holky ve vlaku. A já mám takový dojem, že jsem z tátovy geniality nezdědila ani špetku.

Zahanbeně jsem ztuhla mezi dveřmi, sklonila hlavu a zadívala se na své černé boty. V tu chvíli jsem se nezmohla na nic lepšího.

„Nech ji!” vykřikl náhle na mou obranu Harry a vstal stejně jako modrooký blonďák; stáli teď de facto proti sobě, ale dívali se na mne. „Vždyť jí nic nedělám! Jen nechápu, proč je tady,” bránil se Draco a já jsem mu musela i přese všechno dát za pravdu; je to divné, že jsem tady první rok a jsem ve druhém ročníku.

„Když ji sem Brumbál poslal, měl asi dobrý důvod,” snažil se to celé uzavřít Harry a věnoval mi vlídný úsměv. Nervózka mi v tu chvíli stáhla hrdlo provazem nejistoty a ne a ne jej povolit.

Cítila jsem, že bych měla něco říct, všichni sledovali každý můj pohyb, pociťovala jsem na sobě jejich tázavé pohledy; nejspíš předpokládali, že jim to nějak vysvětlím. Ale jak, když jsem to já sama nechápala?

Odhodlala jsem se však a mírně pozvedla hlavu, abych Harrymu skrz svou hřívu hustých zrzavých vlasů, jež mi nyní spadaly přes celý obličej, úsměv vděčně oplatila.

Na to Ginny svérázně vstala a potom, co došla tak trochu pochodovým krokem až ke mně, mi přehodila přes ramena svou ruku a odvedla mě vedle sebe do lavice, přičemž mi pořád šeptala: „Nic si z nich nedělej, jsou to prostě kluci, no, takoví pitomci.”

Jen co jsme s Ginny dosedli se Draco ozval zas: „Stejně si myslím, že jsi jen namyšlená mrcha!” Poslední slovo skoro vyštěkl a div že po mně neplivl. Měla jsem z něj náhle takový strach, že jsem úplně zapomněla na Nervózku a roztřeseně stiskla ruku mé kamarádky sedící mi po pravici.

„Tak to jsi přehnal, Malfoyi!” bránil mě Harry statečně a už už vstával, aby arogantnímu Dracu uštědřil menší lekci, když do třídy vešla profesorka.