Brumbálova dcera

VII.

Nejprve jsme zamířili do prodejny s kotlíky, následovala sada zbrusu nových hábitů a menší výbava pro výrobu lektvarů, brky a inkousty, no bylo toho tolik, že jsem měla spoustu práce všechno to unést.

Když už jsem měla ruce plné tašek a všemožných zavazadel, zastavil se táta na chvíli a zamyšleně očima prolétl dlouhý seznam věcí v jeho protáhlých prstech. „Myslím, že máme všechno,” kýval vážně hlavou, pak se však zastavil u jedné položky seznamu a slavnostně pronesl: „Ještě jedna věc nám schází...”

Zvedla jsem k němu unaveně oči; co ještě nemáme? Nakoupili jsem snad všechno co je možné a ještě nám něco chybí? To snad není možné! „A co?” zeptala jsem se ho těžce pod nákladem dnešního nákupu. „No...” Táta se šibalsky pousmál. „Chceš zvířátko? Můžeš mít, kočku, sovu nebo ropuchu.”

Zajímavá nabídka. Zamyslela jsem se. „Jestli bych mohla...?” Usmála jsem se a udělala něco na způsob psích očí, nikdy mi to totiž moc nešlo. „No samozřejmě. Pojďme!” zavelel rozjařeně táta a vydal se neznámým směrem, já mu byla horečně v patách. Náklad mě sice značně zpomaloval, ale i tak jsem se snažila udržet s tátou krok - na svůj věk je totiž docela ve formě.

„Tak tady to je,” rozzářil se táta stojící vesele na prahu krámku, za jehož výlohou mňoukalo nesčetno huňatých koček, houkala spousta opeřených sov a kuňkala skupinka slizských žab.

Vešla jsem dychtivě dovnitř, na nic nečekaje. Uvnitř bylo velmi útulno a teplo, všude plno zvířat a jejich peří či chlupů. „Přejete si?” ozvalo se zničehonic zpoza několika klecí se sovami pálenými. Prudce jsem se otočila, až jsem málem srazila na zem bedničku s něčím, o čemž jsem snad ani nechtěla zjišťovat podrobnosti.

„Asi...sovu...” vypadlo ze mě při sbírání bedničky. „A jakoupak?” pokračoval ten hlas. Byl sladký a vysoký, nejspíše ženský. „Sýčka, puštíka či snad kulíška nejmenšího? Teď jsou v módě sovy pálené nebo výři velcí, myslím ale, že výr se k vám...nehodí...”

Konečně jsem spatřila původce toho podivného pisklavého hlasu. Zpoza klecí s houkajícími opeřenými tvorečky se vysoukala obtloustlá žena s krátkými blond vlasy a kulatými brýlemi pevně naraženými do tučného tlustého obličeje. Překvapením jsem jen zůstala zírat. „Mladá paní si nemůže vybrat? No prosím, snadná pomoc!”

Žena stále brebentila svým přeslazeným vysokým hláskem a záhy mě pevně uchopila za zápěstí. Táhla mě mezi zvířaty až úplně dozadu do obchodu, kde se to jen hemžilo sovami všeho druhu a velikosti. Všechno to houkalo a mávalo zpupně křídly.

„Prosím, račte vybírat. Myslím ale, že k vám by se nejvíce hodila tahle sova,” zapištěla, ukazujíce tlustým prstem na menší sovu pálenou v jedné z klecí, jež podrážděně pohukovala a rovnala si rýdovací pera na ocasu. „Jmenuje se Percival, ale slyší na ‚Perci’.”

Na to žena hlasitě hvízdla, až uši zaléhaly a Percival sebou poděšeně trhl. Rázem bylo všude ticho. Žena pomalu otevřela klec a nechala Percivala, aby si jí sedl na ruku, jeho ostré a zároveň ladné pařátky jemně ovinuly její ruku tak, aby jí neublížily. Žena ho vytáhla z klece a nechala mě, abych si Perciho pohladila. Měl jemné žlutohnědé peří, obličej ve tvaru bílého srdce. Opravdu krásná sova pálená. Zalíbil se mi a já jemu zřejmě také.

„Zkus si ho vzít na ruku,” pobídla mě žena a nechala to nádherné stvoření, aby se mi ladně usadilo na ruku. Trochu jsem se bála, bylo to ale zbytečné. Percival jemně ovinul své pařáty kolem mého zápěstí a spokojeně zahoukal. Bylo jasno. Tohle je moje sova.

„Vezmu si ji,” usmála jsem se na obchodnici, ta jen přikývla a vrátila Perciho zpět do klece. Společně jsme ho pak vynesly zpět do hlavní části obchodu k ostatním, tam už na mě čekal usměvavý táta. „Vidím, že sis vybrala,” zasmál se a přistoupil ke mně blíž. Poté se obrátil na obchodnici: „Kolik to bude?” Žena se jen zasmála. „Třicet pět galeonů, Albusi.”

Jen co táta zaplatil, opustili jsme společně krám, s Percivalem spokojeně houkajícím v kleci. „Jak se vlastně jmenuje?” tázal se mě po chvíli táta. „Percival,” odvětila jsem skromně a prostě, oči jsem měla jen pro Perciho.

Táta najednou zmlkl. To mě zarazilo. Zvedla jsem hlavu. „Tati, děje se -” Jen co jsem si všimla tátovy tváře, umlkla jsem. Z tátových očí se totiž koulela stařecká slza štěstí a stesku, jeho pohled byl pevně upřen k obzoru. Na co asi myslí? proběhlo mi hlavou...