XX.

808 40 0
                                    

Po chvíli se stalo přesně to, o čem Hermiona před svým odchodem mluvila, když mě odrazovala od opuštění Velké síně; nad dlouhými jídelními stoly zaplněnými snídajícími studenty se začala snášet hejna všemožných sov.

Malých velkých, tmavých, světlých a všech možných druhů. Mohutným máváním svých rozličně velkých bohatě opeřených křídel vířili prach a zvedali v síni chladný vítr.

„To je nádhera,” nedovedla jsem skrýt svůj úžas. Byla to doopravdy krása. A přitom to byla jen hloupá pošta. Jakto, že mi o tomhle táta nikdy nevyprávěl?

„Na to si brzo zvykneš,” mávla rukou Abby, ale bylo na ní jasně vidět, že je touto scénou též velmi ohromena, ač se stala jejím divákem již poněkolikáté.

Před mnoho studentů dopadla chudá či bohatá pošta v podobě malých a velkých obálek, balíčků nebo srolovaných novin s pohyblivými obrázky; ty mi táta už doma ukazoval. Moc se mi líbilo, jak různé postavy na titulních stranách ožívají a poskytují čtenáři ranního tisku dokonalou představu o jejich vzezření.

Před Ginny vedle mě se pomalu snesla malá lehounká pergamenová obálka s nádechem světle žluté. V jejím levém horním rohu pak stálo ozdobným kulatým písmem: Ginny Weasleyová, Bradavice. To bude asi dopis od rodičů.

„Co to máš, Ginny? Otevři to!” pobízela jsem svou zrzavou kamarádku, jež v hubených prstech svírala pro mě tolik tajemný dopis. „To bude od našich,” mávla rukou bez většího nadšení, „každý rok nám s Ronem posílají dopisy hned první den, asi aby se ujistili, že jsme přežili cestu. Jinak posílají pozdravy každou neděli,” rozesmála se Ginny a s možná až přehnanou pečlivostí nažloutlou obálku otevřela.

Její domněnka se potvrdila v okamžiku, kdy se konečně dostala k obsahu svého psaní a dala se do čtení:
„Milý Rone, doufáme, že jste s Ginny ve zdraví dorazili do Bradavic blá blá blá...!” zkomolila poťouchle adresátka psaná slova svých rodičů a zasmála se. „Je to pořád stejné. Rone!” zvolala náhle přes celý Nebelvírský stůl, čímž mne značně vyvedla z míry.

Ron. To znamená Harry! Ale ne... A na scénu se opět dostala Nervózka, paralyzovala mě a pevně přišpendlila k dlouhé lavici podél stolu, na níž jsme všichni seděli.

„Ano, Ginny?” ozvalo se z druhého konce stolu, ten hlas mi byl neskutečně povědomý. Kde jsem ho jen slyšela?

„Rone, pojď sem. Mám takový pocit, že si naši rodičové spletli obálky - asi mám dopis určený pro tebe,” usmála se mimoděk zrzka a pokynula na dálku svému bratru, aby přišel až k nám.

K nám. Co když s ním půjde i Harry?! No tak, Lilly, uklidni se...! Proč by s ním Harry někam chodil? Nervózka mnou cloumala jako snad ještě nikdy a já pocítila, jak se mi po zádech rychle přehnal mráz.

„No jo, už jdu,” houkl ještě Ron a už se svižným krokem blížil k nám. Na kulaté hlavě mu vyrůstaly stejně zrzavé vlasy jako jeho sestře. Když však došel až k Ginny a všiml si mě, strnul.

„Hele, tebe já přece znám!” natáhl svůj mírně křivý ukazovák směrem k mému obličeji, „potkali jsme se v Krucáncích a Kaňourech, že jo?” zamyslel se na chvíli, ale záhy si odvětil sám: „Jo! Ty jsi ta Brumbálova dcera! Už to mám!”

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Pocítila jsem, jak se po mé tváři rozlévá ruměnec, ale já s tím nebyla schopna nic udělat, Nervózka mi dokonale svázala ruce obavami.

„Rone, ty trdlo, vždyť včera při večeři ji McGonagallová představovala. Copak jsi nedával pozor?” pozvedla mírně obočí jeho sestra podávajíce mu nažloutlý dopis. Zrzek jej přijal a sám jí podal svůj, navenek vypadající naprosto identicky. Přitom se bránil slovy: „Já? Já jsem dával pozor! Jen...spadla mi vidlička když ji McGonagallová představovala a trochu mi to...uniklo.”

„Uniklo...” smála se Ginny, „to známe. Určitě jsi zase něco důležitého probíral a Harrym.”
„Já? Pche! Nikdy! Já náhodou vždycky dávám pozor,” oponoval jí Ron, ale po chvíli to vzdal a na usmířenou řekl jen: „No to je jedno, prostě: ahoj Lilly. A já jdu.” Otočil se na podpadku a zmizel mezi ostatními již vstávajícími studenty

„Nic si z něj nedělej,” chlácholila mě Ginny, když zmerčila můj poněkud zděšený a překvapený pohled, „on je tak trochu trouba. A měli bychom taky jít.”

Kam zase chodit? Achjo, život tady je tak těžký... „Kam?” nechápala jsem. „No přece na první hodinu, ty trumbero,” opět se usmála má společnice. Dnes měla podle všeho moc dobrou náladu. „Ale vždyť ještě nemáme rozvrhy, nebo ty víš, co máme první hodinu?” byla jsem neustále mimo. Nějak mi tu všechno důležité unikalo.

„Rozvrh máš před sebou,” ukázala důležitě prstem přede mě na stůl a opravdu; ležel tam kus pergamenu s podrobným rozpisem toho, co se kdy budu učit. Ihned jsem se ho horlivě chopila a prohlížela si jednotlivé hodiny: přeměňování, obrana proti černé magii, lektvary, bylinkářství... Bylo toho opravdu dost. Trochu mě vyděsilo, kolik hodin denně budu muset zvládat.

„Ty, Ginny?” otočila jsem se k zrzce, jež si také se zodpovědným výrazem v očích prohlížela svůj rozvrh. „Ano?”
„Taky to máš tak nabité jako já?” špitla jsem poněkud poplašeně. „Hm, ani ne. Letos jsem se na moc předmětů nezapsala,” mávla rukou tázaná, aniž by odtrhla oči od toho kusu pergamenu.

Nezapsala? Tak počkat, oni si vybírali, co se budou učit? „Ty sis vybírala, co ss budeš učit?” zarazila jsem se a proskenovala ji pochybovačnýma očima. „No, jo. Všichni si vybírají. Nebo ty snad ne?” obrátila se ke mně konečně. Vypadala dost překvapeně, stejně jako já.

„Ne, já skoro ani nevím, co se tady učí,” povzdechla jsem si. „Tak tě tam možná zapsal tvůj táta, aby ti ušetřil starosti. Ale teď už pojď, ať to všechno stihneme. Já mám první hodinu přeměňování, co ty?” snažila se náš rozhovor urychlit Ginny. „Já taky,” usmála jsem se při pohledu na první okénko v řádku ‚pondělí’. „Výborně, tak jdeme. Ukážu ti, kam máš jít,” pobídla mne zrzka a obě jsme se vydaly vstříc první hodině tohoto roku.

Brumbálova dceraWhere stories live. Discover now